Bitva o kvadrant?

 Jdeme rovnou na to, takže si teď přečtěte čtyři věty, které můžeme občas slyšet.

A) "Zajímá se jen o peníze, jede přes mrtvoly."
B) "Je to workaholik, zajímá ho jen a jen a práce."
C) "Je to sobec a egocentrik, myslí jen na sebe."
D) "Každému se chce zavděčit, nemá svůj názor, je jako loutka."

Co ty věty A-D vlastně vyjadřují?
Hlavně NE to, že by to byli ZLÍ a opovrženíhodní lidé. Že by byli kořenem zla v dnešní společnosti nebo že bychom snad my byli lepší, když jsme takovou nálepku nedostali :)

Podle Jiřího Čmolíka může člověk řešit jen čtyři oblasti života:
  • Hojnost (zdraví, peníze, prosperita)
  • Práce (smysl bytí, naplnění)
  • Čas pro sebe (oddělení se od celku, vnitřní klid)
  • Vztahy (vazby s druhými lidmi)
A proto popisuje:
  • věta A někoho, kdo se soustředí na hojnost, více než na vztahy, čas pro sebe a smysl své práce
  • věta B někoho, kdo by se udřel prací, která ho baví
  • věta C někoho, kdo se soustředí především na sebe a svůj čas 
  • věta D někoho, kdo věnuje více energie do vztahů než do čehokoliv dalšího
Nejprve chci upozornit na jednu možnou interpretaci těchto tvrzení, která vede k posuzování jednotlivých kvadrantů.
Tak jsem to dříve vnímal já. Z první věty jsem si myslel, že chtít hojnost je špatné, z druhé že hodně pracovat je špatné, ze třetí, že vyhradit si čas pro sebe je špatné a ze čtvrté, že obětovat se občas pro druhé je špatné.


Přitom ty věty jednoduše říkají JEN to, že ten člověk má jeden kvadrant, kterému se věnuje znatelně více než těm zbývajícím.  Neznamená to nutně, že je to špatně (díky Kájo za upozornění), že člověk je špatný nebo ten kvadrant je špatný. Prostě to tak jenom JE. 


Dovoluji si tvrdit, že když máme určitou oblast oslabenou (zanedbáváme a přehlížíme ji), může to být příčina pocitu, že nám něco chybí, že nejsme šťastní, jak bychom být chtěli.

Takže teď tomu rozumíme a pojďme se podívat, k čemu nám to může být dobré.
Všichni jsme určitě tyto nálepky slyšeli.
Vnímáme některou z nich jako horší? Jsme na některou z nich citliví? Odsuzujeme takového člověka?

Pokud ano, tak asi proto, že s námi rezonuje, tzn. vyjadřuje to, co sami nemáme v rovnováze.

  • Když přehlížíme oblast hojnosti, asi odsuzujeme lidi, kteří tuto oblast přeceňují.
  • Když nemáme smysluplnou práci, asi nechápeme lidi, kteří to s ní "přehání"
  • Když nemáme čas pro sebe, asi odsuzujeme ty, kteří na sebe myslí
  • a když nemáme v pořádku vztahy, ... doplňte sami.
Pocit spojený s těmi větami tudíž můžeme použít jako indikátor toho, kterou oblast sami máme oslabenou. Svět je nám tady krásným nastaveným zrcadlem.

U lidí, kteří mají výraznou disharmonii v kvadrantech, to vidíme zřetelně a dáváme jim tyto různé nálepky.

Protože je naše "civilizovaná"společnost navyklá hodnotit, porovnávat, třídit a tak rádi vytváříme žebříčky čehokoliv (top 10, 3 nej, ...), tak je tady riziko, že sklouzneme k vyvyšování jednoho kvadrantu nad ostatní.
(Workaholika budeme přesvědčovat, že ne práce, ale vztahy jsou to hlavní, k čemu se má v životě upínat. Někdo jiný bude doporučovat hlavně čas pro sebe a jiný zase třeba hojnost.)

A na to chci upozornit. Nebojujme o kvadranty, jak říká název tohoto článku. Nepřesvědčujme nikoho ani sami sebe, že některý kvadrant je lepší než druhý, že je důležitější než jiný nebo dokonce jediný důležitý. Ano, na individuální rovině můžeme každý z nás v určitou dobu cítit jistou preferenci, ale něco jako univerzální pořadí důležitosti těchto kvadrantů neexistuje a nemá smysl. Povznesme se nad "morálku", která nám nutí si myslet něco jiného.


Nevýchova i ve školách?

Peter Gray o tom píše. Domorodé národy, které ctí plně svobodu svých dětí, nemají něco jako my, tedy řízené vzdělávání dětí se stanovami a školním řádem. Děti se přirozeně naučí vše, co potřebují, odkoukají to od dospělých, mají čas a prostor na pokusy, hry a celé dny po celé své dětství si dělají jen to, co je baví. Domorodci ví, že je to nejefektivnější způsob, jak vzdělávání zajistit. Nezasahovat do něj a nepřekážet mu. Děje se přirozeně a taktéž to děti přirozeně baví a naplňuje. Když do toho nezasahujeme.
Důkazů k tomuto tvrzení nalezneme u autora více, mně stačí pozorovat své děti. Nikdy jsem si nevšiml, že bych je musel učit chodit a že by je to nebavilo. Že bych je učil, jak se naučit rodný jazyk a šel bych na to přes gramatiku (jak se ještě dnes vyučují cizí jazyky na školách) a že by je nebavilo s námi komunikovat. Prostě to tak je.
Vyvrací to v našich krajích většinový názor, že děti by se nic pořádného bez školy nenaučily. FUJ. Stejně jako názor, že by nikdo nepracoval, kdybychom dostávali Základní příjem. Obojí přece není založeno na pravdě.

Souvisí to s celkovým přístupem k dětem. Spousta z našich rodičů žila v přesvědčení, že děti toho od nás spoustu potřebují: Musíme je naučit mezím, vychovat, naučit poslouchat, vzdělávat, zapojovat do dospěláckých prací, atd atd. A jsou to zkrátka JEN děti a musí se od nás všemu naučit. Tomu, jak funguje náš svět, aby mohly převzít naše role a dál jako přes kopírák opakovat všechny chyby, které naše společnost denodenně dělá?
Všiml jsem si toho pohledu u některých dospěláků již v raném dětství a samozřejmě jsem tehdy s názorem o rovnosti dítěte a dospěláka, který byl založen na mém niterném cítění, neuspěl. Neměl jsem pravdu, neboť jsem byl tehdy "nerozumným" dítětem. :)

Víme, že je načase kompletně zrevidovat náš pohled na vzdělávání jako celek. Cením si aktivit jako byla akce Česko mluví o vzdělání, která si kladla za cíl zjistit, co vlastně od vzdělávání ve školách jako společnost nyní v jednadvacátém století očekáváme a chceme. Jaké jsou cíle vzdělávání, jak chceme hodnotit děti, co chceme po učitelích atd. Základní otázky, které určují další směřování této oblasti.

Tak jsme ovlivnění zažitým školským systémem, že u dětí našich známých nás více zajímá, do které třídy chodí či kolik let mají do maturity, než co je baví a je jejich vášní. Kdy nastupuje do první třídy a nezajímáme se, proč do té školy chodit nechce a jak změnit školský systém tak, aby jej to bavilo.


Po dnešní návštěvě u známých, kde čtyři z nich jsou učitelé, mi znovu došlo, že vše je o konkrétních lidech. Já si dnes učitele představuji spíše jako jakéhosi manažera třídy, tj, místo toho, aby uměl jenom fakta o probíraném tématu (a upřímně velmi často to tak je!), měl by hlavně umět pracovat s dětmi, s jejich potenciálem s ohledem na jejich vlastnosti, povahu, schopnosti a možnosti.

Učitelé jsou lidi, s nimiž děti tráví x hodin denně a mají na ně velký vliv. To, co vidí a zažívají ve třídě si v sobě ukládají a chovají se tak v dospělosti. Špatných vzorců, které jsme se my ve školách naučili, je spoustu. Hodiny, měsíce a roky svého nejkrásnějšího dětství jsme seděli na tvrdých lavicích, naučili se neremcat, nehledět na své pocity, nezajímat se o svůj vztah k učivu, ale jen papouškovat to, co chtěl po nás učitel, abychom ...(školu udělali, nebyli jsme před kolektivem zesměšněni učitelem, nekritizovali nás rodiče kvůli známkám atd atd.).
Prezentovat vlastní názor jsme se tak pokusili jen jednou, ti odvážnější možná dvakrát, než nám spolužáci nebo učitel dali najevo, že vztah učitele a žáka je vše jen ne rovnoprávný. Odnaučili jsme se to proto dělat a v dospělosti koktáme a neumíme si mnohdy ani říct, zda chceme kávu nebo čaj.
Slouží ještě naší společnosti takový školský systém, nebo my sloužíme jemu?

Pokud budeme chtít popsat ideálního učitele, mohli bychom popsat celou stránku. A možná to není tak složité. Život nemá být složitý.
Možná by pro začátek nebo i celkově stačilo, kdyby se vztah učitele a žáka změnil z: "Budeš mě poslouchat" na "Jako s kamarádem".
Co to znamená ve vztahu rodič - dítě vysvětluje Katka Králová v projektu Nevýchova a podle mě se to dá krásně aplikovat i na vztah učitel - žák.

Podle mě by tedy učitelé, stejně jako podle Katky rodiče, měli děti:
MILOVAT,
INSPIROVAT VLASTNÍM ŽIVOTEM,
DŮVĚŘOVAT JIM,
NEPŘEKÁŽET JIM,
SPOLEČNĚ SI UČENÍ UŽÍVAT.

Těchto tzv. pět sloves Nevýchovy v sobě zahrnuje všechno ostatní. Znamená to maximálně rozvíjet potenciál v dítěti dřímající, s ohledem na jeho silné stránky a talenty a to způsobem, který bude pro dítě i učitele společnou hrou a příjemným zážitkem. Naplní se tak i vize pana Komenského "Škola hrou".

Místo hledání způsobu, JAK to prakticky ve vyučování a školách udělat, aby... to děti bavilo, aby se sdružovaly do týmů, aby byly zodpovědné, aby byly aktivní atd. bychom mohli použít opět nástroj Katky, který nazývá "popiš a pozvi".
Přizvěme je ke společné diskuzi děti. Zeptejme se jich, jak to udělat, aby je škola bavila, aby jim připadala přínosná, aby se realizovali a naplňovalo je to. Nevytvářejme si falešné domněnky o našich dětech. Dejme jim tu důvěru a společně si v životě hrejme.

Ano, odnaučili jsme se důvěřovat životu, potažmo našim dětem. Pojďme se to tedy znovu naučit.
A to i třeba cestou Intuitivní pedagogiky, která lze už i v ČR studovat.

Recept na život?

Jaké by to bylo, kdyby byl i pro nás život Tancem v rajské zahradě, stejně jako například pro Marka Dzirasu?

Když jsem to prvně slyšel z jeho úst, tak jsem si pomyslel, že si to může dovolit říkat, protože.. už je za vodou.
Že je to krásná představa, a ano, kdo by to nechtěl, ale...(doplňte si cokoliv).
Že je to něco pro "vyvolené" nebo až když má člověk...dost peněz, kopanců atd.
Ale o ničem takovém Mark přece nehovořil. Je natolik zkušený, že kdyby tam bylo "ale", tak by jej určitě zmínil.

Katka Králová na svém webu www.nevychova.cz uvádí pět sloves nevýchovy. Krom toho, že mi první čtyři dávají ohromný smysl a vlastně výchovu a vztahy uchopují takovým způsobem, jak to celý život cítím a vnímám jako správné, tak páté sloveso způsobilo můj "AHA" moment.
Zní totiž: Společně si to užít!
Tj. dělat vše (jednoduše) tak, aby to bylo pro nás i dítě HROU.

Život je tedy nádherná HRA.

Proto Ježíš říká: "Dokud nebudete jako děti, nevejdete do Božího království." Co to znamená? Sledujme, jaké děti jsou, jak žijí.
Přijímají vše v životě s lehkostí, důvěrou, vášní, naplno a v přítomném okamžiku.Všichni jsme to tak v dětství měli. Ale naštěstí jsme se to po letech "učení" odnaučili a předělali se na inteligentní roboty.
Když pozorujeme děti, všimneme si, že nemají naše dospělácké "ažpaky" (oblíbený výraz J.Čmolíka). Dělají, co je napadne hned, neplánují, radují se a jsou neúprosné v tom zapojit do hry i nás dospěláky. Tak se tomu přestaňme bránit, není to potřeba :-) Nikdo to po nás nechce :)

Přirovnání života ke hře počítačové můžeme nalézt v díle N. D. Walsche: Hovory s bohem. Analogie spočívá v tom, že také zde jsou dané podmínky a pravidla, ale děj hry (života) závisí zcela na nás. Všechny varianty jsou možné a scénář není daný.

Kolik zábavy plyne z toho, když si HRU a tedy život užíváme, popisuji ve svém článku Partička.

Hrát si, užívat si vše v životě, to je přece i pravý význam poslední ze Čtyř dohod M. Ruize.
Říká tam (slovy Jaroslava Duška): dělejme vše tak, jak umíme nejlépe.
No nejlépe je přece tehdy, když to děláme celou svou bytostí, tj. naplno, nerušeni, jakoby v tranzu a extázi, tj. naplno ponořeni do hry :-)
Znamená to tedy Dělejme vše jako při hře, čili: Nechť je nám život permanentní hrou

O symbolickém významu slovu HRA mluví krásně i Jarda Dušek ve své interprataci Páté dohody. Popisuje, jak slovo HRA mluví o vodě a ohni a jejich vzájemné hře, která vychází z počátku bytí a realizuje se v člověku.
Jinými slovy: Život, který vyšel z počátku a realizuje se v člověku, je HRA?

Hrát si je přirozenost života. Vzdělávat se v dětském věku při pasivním sedu v lavicích je tak vzdáleno hře (a potažmo svobodě), že dnes se už naštěstí přestáváme divit tomu, že to nefunguje a vracíme se k přirozenějšímu způsobu, škole hrou, tak jak to poprvé veřejně v našich končinách hlásal pan Komenský. Máme tady lesní školky, intuitivní pedagogiku, alternativní směry, Komenský 3.0 a spoustu svobodných škol v zahraničí. Průkopnickou školu Summerhill můžeme lépe poznat z nově vydané knihy SummerHill.

A konečně hrát si i v profesním životě je naplněním vize Svobody v práci, kterou u nás dlouhodobě prezentuje Tomáš Hajzler.
Dělejte co milujete, milujte co děláte. To přece znamená: Každá činnost ať je hrou.

A proto člověče:

HREJ SI - UŽÍVEJ SI - RADUJ SE.
CO TĚ NEBAVÍ, NEDĚLEJ.
BAV SE U VŠEHO, CO DĚLÁŠ.,
TJ. VŠE DĚLEJ TAK, ABY TĚ TO BAVILO.
 

 Těším se na konkrétní zkušenosti vás, když jste si dovolili mít život jako hru.

P.S. Umíme být ještě dětmi?

Partička?


Přátelé,
k ničemu vás nepoňoukám, ale podívejte se na Partičku v televizi, i když už třeba běžně televizi nesledujete, tak jako já.

Je to vtipná hra. 



Pochopil jsem na ní ŽIVOT.


Herci se dohodnou na pravidlech a s nimi hrají scénku. Každá scénka má jiná pravidla.

Někdy to znamená, že se říkají slova postupně podle abecedy.

Někdy se střídají ve slovech dva herci.

Někdy má každý jinou roli a neví jakou má ten druhý a cílem je to vzájemně poznat nebo dosáhnout nějakého společného cíle. Cílem vlastně je užít si tu zábavu a dobrodružství, které plyne z vhodně a vtipně nastavených podmínek.
 

Když se to hraje nebo i sleduje s vědomím toho, že to je HRA, tak je to obrovská legrace a zábava. Herci se drží, aby zadrželi smích, a často je situace tak vtipná, že se jim to nedaří.
Pro mě je to půlhodina skutečného smíchu. Sledovat, jak se baví oni a jak duchaplné, vtipné a nápadité to je. Kolik zábavy vznikne z toho, že každý má nějaké pravidlo, že nevidí komplexnost a dodržuje svoji roli.

Kolik zábavy vznikne z toho, že účastníci nevidí komplexnost a jsou tzv. v roli.


Nedej bože, co by se ale stalo, kdyby herci zapomněli při příchodu na scénku, že to je hra a že jsou herci, že jsou dohodnuti, že mají pravidla, a že se všichni ve skutečnosti mají rádi, bez ohledu, co na sebe budou hrát a zda se jim hra povede. S tím do toho přece šli.

S tím jsme do života přece šli!

A to se děje v naší „realitě“, v našem skvělém simulátoru 3D. Když zapomeneme, že máme masky (těla), omezení (smysly), pravidla matrixu (vesmírné zákony), tak propadáme panice vzniklé z přijetí té hry za realitu.

Jak by těm hercům bylo, kdyby si brali osobně to, že tam na sebe dělají opičky, zvláštní gesta, nemluví spolu, mají na sobě hadry, každý si jede tu "svou", atd. že někdo sedí na zelené židli a jiný stojí. Že vypadá spoustu věcí nespravedlivě. Že musí poslouchat režiséra a ten si sedí a nemusí nic dělat.

Herce by to přestalo zcela jistě bavit  a celá hra by ztratila na kráse. Nebyla by zábavná ani pro ně, ani pro diváka.




Jak říká D.M. Ruiz v Druhé dohodě: neber si nic osobně.
Je to právě o tom.
Kdokoli mi bude cokoli říkat, je snadné si to nebrat k srdci, když si vzpomenu na Partičku, na princip inkarnace a řeknu si: Já vím, že to na mě budeš hrát a stejně tak vím, že mě ve skutečnosti nesmírně miluješ. To, jak se chováš, je součástí tvé role, stejně jako já mám svou roli. Hraješ ji skvěle, ale podívej, já to prokouk. Já se už nenechám strhnout opravdovostí té hry. Užiju si tu hru, ale vím, že až ji dohrajem, budeme si o tom s láskou "povídat" v jiném světě a bytí.

Proto Miluji tě, prosím odpusť mi, omlouvám se, děkuji ti.

Takže dámy a pánové, aby to divadlo tady za něco stálo, hrajme jej s uvědoměním, že to hra je.
Že ten, kdo nás ponižuje, tak hraje, proto, že jsme se s ním třeba i před narozením dohodli a sami se těšili na to, jestli to během té hry poznáme nebo jestli tomu naletíme. Jestli poznáme ty masky a princip tohoto světa, nebo jestli to neprokoukneme.
A i když ne, tak se nic neděje, protože naštěstí se smrtí ty masky sundáváme a můžeme se tady své hře zasmát.

Dobří a špatní lidé? Dobré a špatné názory?

Neseme si to ve (nevědomě) svých programech – to dělení všeho, co k nám přichází.
To souzení. Soudíme každou naši i cizí myšlenku, cokoli, co někdo sděluje, napíš či řekne. Hned si to vysvětlujeme, zařazujeme, hodnotíme, vymezujeme se vůči tomu.
ROZdělujeme, jak UMíme. Na správně a špatně. Všechno a všechny. Umíme, respektive náš mozek to umí perfektně, trénovali jsme to celé dětství v rodinách i ve škole a neseme si to z minulých x generací.  

Potřebujeme přece vědět, co je dobře a co je špatně, abychom si převzali ty dobré názory, chovali se dobře, a stali se z nás dobří lidé, protože špatné lidi nemá nikdo rád. Museli jsme přistoupit na tuto hru už jako malí, protože jinak jsme lásku  a uznání nedostali, nebo jtoho dostali méně.

No a když nějaká myšlenka je dobrá a jiná špatná, tak pak i člověk, který říká špatné myšlenky je špatný a naopak. Nebo ne? Jak je to jednoduché. Podle toho, jaké má kdo názory, je dobrý nebo špatný. Budu se na něj usmívat, nebo s ním naopak nebudu mluvit, aby si náhodou někdo nemyslel, že jsem špatný taky. Zní to logicky.

Celý dosavadní život jsem to praktikoval a velmi se mi to „osvědčilo“, proto mám teď díky tomu tak málo přátel. Kdykoli jsem zjistil, že má někdo třeba jedinou myšlenku, kterou jsem měl v kategorii „špatně“, označil jsem si jej, že je špatný a dal od něj ruce pryč. Aby mě nenakazil. Aby si někdo (hlavně z příbuzných a známých) nedej Bože nepomyslel, že mám stejně špatné názory. To by mě odsoudil. To bych klesl v očích druhých. A to jsem nechtěl. A hlavně bych klesl v očích svých.
Umíte si představit, jak je těžké najít někoho, kdo nemá ani jednu z takových „nakažených“ myšlenek?

Podnikat?
A umíte si představit, jak je pak těžké být třeba podnikatel, když máte i slovo „podnikat“ v kategorii špatných slov? Takový program jsem odpozoroval od lidí, kteří mi v dětství říkali, že já jsem dobrý a dávali mi lásku. Přijal jsem tedy jejich pohled a podnikání by mě ani ve snu nenapadlo. Mno, nevadilo mi to. Zúžil se sice okruh lidí, se kterými bych mohl kamarádit, ale to mi nevadilo, stejně tam skoro nikdo nebyl.

V okruhu špatných slov mám dále slova: prodávat, nabízet, reklama, propagovat, byznys, kšeft, multilevel, obchodník,


K podnikání mě v nedávné době přivedl neokortex. Prodral se skrze to bahno programů a vystavil mi cedulku: Jdi do toho, chop se svého života. Jsi jeho tvůrce. Dal mi nadšení, že je to cesta pro mě.

Neokortex mi říká: buď úspěšný, buď svůj, žij v proudu života

Plazí a emoční mozek mi říká:  ty chceš podnikat = okrádat druhé, chceš na druhých vydělávat, druzí tě zavrhnou (stejně jako za to zavrhuješ sebe ty sám).

Jak pak mohu být sám podnikatel, když sám sebe za to nenávidím? Chci být úspěšný, ale mozek, který má dominantní vliv, mi říká, že je to špatné. Je to podvědomí, proto si bláhově myslím, že to jsou moje názory a sám sebe nezradím. Proto jim věřím.

Jak pak mohu mít integritu, jak mi pak může někdo věřit, když se hádají části mého mozku? Výsledky mi ukázaly, že to opravdu nejde. Je třeba se změnit uvnitř, mít stejná přesvědčení, jako lidé, kteří výborné výsledky a úspěch mají.
Moc jsem chtěl být úspěšný taky, ale nedovolil jsem si tu vnitřní proměnu.
Proč? Protože jsem tam měl jedno přesvědčení, kterému jsem naletěl a uvěřil, totiž: že bych udělal něco špatného. A to jsem samozřejmě nechtěl. Byl to tzv. "pojistný" program, jak jsem si jej následně pojmenoval. Zajišťuje, abych neopustil svět ostatních programů. Byl vskutku dobrý, uspěl.


Je na čase opustit dělení na dobré a špatné.

Zaprvé nelze ani říci, co dobré nebo špatné je a každý to má jinak. V různých oblastech jsme si na to již zvykli. Říkáme třeba: všechno zlé je k něčemu dobré. Sice tam jsou stále slova zlo a dobro, ale už tím říkáme, že mezi tím nelze dělat hranici, že to nelze oddělovat, že to je jedno a totéž. Že je to jen o úhlu pohledu.
Nebo řečeno moderním výrazem – je to jen o programech a nastaveních, která jsme přijali. Je to jen o kruhu přesvědčení, kterým proséváme realitu a přijímáme nebo si blokujeme životní proud. 


Tím, že si dovolíme přijímat jen to, co spadá do našeho přesvědčení, tím si vybíráme, co si pustíme k tělu a do života.

Blokujeme si tak lásku, příležitosti, vztahy, peníze, práci, události, zážitky, dovednosti, radost, dary. Je to až neuvěřitelné, co všechno si umíme odpírat.

Říkáme např.:  to si nezasloužím, až někdy (jak říká Jiří Čmolík z Innerwinner – „ažpaky“, až bude vhodná chvíle, až začne někdo jiný), nebo naopak: už je pozdě, nemá to cenu, je to zbytečné, nikdo to neocení, takový já nejsem, jak by na mě koukali, tohle dělat nebudu – tak hluboko neklesnu, nebo naopak tohle bych nedokázal, na to nejsem dost dobrý, dost chytrý, dost zkušený, dost atraktivní, dost bohatý, dost upovídaný, dost charismatický, dost zajímavý, ... prostě DOST dobrý.

Uf. Kdo jste dočetli až sem – smekám.

  

Čekání na souhlas, prokrastinace a další návyky vychází z programu nejsme dost dobří.

Neřešil jsem dříve své názory na podnikání, nevadily mi, než jsem se stal jedním z nich. Fyzicky.

Můj neokortex, mozek, který hýří vizemi, byl v pohodě a chtěl žít aktivní život. Ale plazí a emoční mozek mi to nedovolil. Musel tak činit. Emoční mozek jede podle programů. Cokoli si tam naprogramujeme za 21 dní, tak se tím pak neomylně řídí. Proto návyky trvají 21 dní. Proto Oshovy meditace trvají 21 dní. To je doba, kterou se ukládají, nebo přepisují či mažou programy.


A mít čistou hlavu – tedy mít jen ty programy, které chceme – je zcela zásadní.

Jak říká Jirka, svobodná vůle (svoboda rozhodnout se vědomě v daném okamžiku) neexistuje. O naší reakci v kterékoliv situaci rozhoduje emoční mozek a vědomí se o tom dozví až s několikavteřinovým zpožděním.   


Takže život nám řídí mozek (počítač), který jede podle programů, které tam jsou. Nesoudí je, nehodnotí. Vykonává je precizně a stále dokola. Motáme se v kruhu.


Nezměníme jen se tím, že se k něčemu odhodláme, že se něčím nadchneme, že máme nějakou vizi.



Jirka říká, že je třeba zapojit svatou trojici – mozek + srdce + tělo – a přenastavit programy v mozku. Všechny elementy jsou rovnocenné, nezáleží, kterým začneme.
Jakoukoliv transformační technikou, která zapojuje všechny tři elementy.
Firewalking, EFT, neurorestart, či jakýmkoliv jiným způsobem.
Samotné informace k transformaci nestačí. 95% studentek na zdravotnické škole kouří, přestože mají informace o jeho škodlivosti. Stejně tak novoroční předsevzetí, snaha zhubnout, atd, začíná a končí elánem. Pokud v tom není srdce a tělo a doba 21 dnů na vytvoření návyku (viz Pavel Říha a škola návyku), tak to nemá ve většině případů šanci na úspěch.
Se srdcem a pohybem tak logicky souvisí i další nám přirozená věc – učení.
Učení během pohybu versus učení v lavicích. Peter Živý, Michal Hanuš, Tomáš Hajzler a jiní. Ale o tom zas někdy příště.


Kdy se to zlomilo?

Přišlo mi to jako probuzení se z dlouhého spánku. Tomáš Hajzler mluví o svobodě v práci, o tom,  že je přirozené a správné dělat to, co nás baví a tím se živit. Vytvářet si práci místo, abychom ji hledali. Dává to smysl? Nezní to příliš utopicky?
Lidská mysl funguje tak, že když něco probíhá dlouho, bereme to jako normální. Když je normální chodit do školy, je logické, že až vystudujeme, je třeba taky někam chodit, ale hlavně vydělávat ty peníze. Takže musíme rychle najít někoho, kdo nám bude za práci platit, i kdyby to mělo znamenat, že se vzdáme svobody, nebo svých snů. Holt jsme dospělí, takže konec zábavy, jdeme vydělávat, musíme přece uživit rodinu
Uf.
Vzpomínám si, že když jsem ještě "nemusel" vydělávat peníze, tak jsem byl svobodný. Dělal jsem většinu času to, co mě bavilo. Chodil jsem na školu, která mě bavila, modeloval jsem si v CADu a hrál s počítačem, což mě bavilo a s oblíbenými předměty jsem pomáhal spolužákům, což mě taky bavilo. A protože jsem v tom byl dobrý, dostával jsem za to zaplaceno (stipendium). Nic mi nechybělo. Těch věcí, co mě nebavily, bylo minimum. Škola mi platila za to, že jsem byl dobrý. Nestudoval jsem pro penízy, ty přišly samy.

Ale pak škola skončila. Čas hraní vystřídá čas práce. Já si práci nehledal, protože během školy jsem měl uzavřenou dohodu s jednou nástrojárnou, že tam nastoupím. Měla to být práce, jaká mě dosud bavila. V CADu. Byl jsem do toho zapálený. Práce mě docela i bavila, ale...

Nějak mě přestávalo mě bavit to prostředí. Ten způsob chování.
Dovolovat se o dovolenou, neustále pracovat, neztrácet čas mluvením s kolegy, nesmět mluvit mezi sebou o platu, o politice atd. Chovat se jako nesvobodní a hrát tuto hru. Hrát si na to, že to tak "vyžaduje" doba, že to je normální a ... nekecej a makej. Zvyšuj produktivitu, buď maximálně efektivní, vzdělávej se, aby tě někdo zaměstnal. Abys nebyl nezaměstnaný, což je odpad společnosti.

Kde je přátelská atmosféra?
Kam se vytratil pocit svobody, který nás naučila škola?
Proč se všichni chovají, jakoby byli ve vězení s dozorcem?
Proč jsme se naučili "škemrat" o peníze a udělat pro ně cokoli?
Proč jsme si vytvořili systém dobrovolného vykořisťování?

Stali jsme se dobrovolnými otroky peněz. Naučili jsme se bát stavu bez peněz. Naučili jsme se bát, že se neuživíme. Naučili jsme se bát, že se neuživíme, když nebudeme poslouchat autority a nadřízené.

Vzpomínám si na dobu, kdy mě napadlo: Proč lidé nedělají, co je baví? Jak to udělat, aby lidé mohli dělat, co je baví. Napadla mě myšlenka výměn zaměstnání. Prostě mi to nedávalo smysl, abychom dobrovolně otročili a nedělali, co nás baví.

Díky Tomáši, žes mě znovu přivedl na myšlenku, že tato cesta je správná.
Ano cesty jsou minimálně dvě.
Buď si práci vytvořit sám a najít způsob, jak být užitečný druhým, dělat co nás baví a dostat za to zaplaceno.
Nebo zaměstnání transformovat tak, abychom tam dělali, co nás baví, v přátelské, důvěryplné atmosféře. Průhledné, jasné, férové. Učme se od firem, kde svoboda a radost z práce jsou základními hodnotami, na kterých firma staví a prosperuje!

Zní vám to logicky? Mně ano!

Stavme na tom, co máme a co jsme.

Nyní už víme po všech těch filmech Tajemství, Klíčích k úspěchu atd, že to, co působí jako magnet v našich životech nejsou myšlenky, přání a vize, ale náš vnitřní pocit. Tedy ne rozum, ale srdce. Je několikanásobně silnější ve své přitažlivosti.
Ukazují to nejnovější výzkumy mozku a těla na magnetické rezonanci, říká nám to bible, a svědčí o tom všechny pohádky. Proč vysvobodí princeznu vždy ten poslední, nejmladší jeliman? Proč ne ti silní, bystří, sebevědomí a rozumem hnaní bratři?

Když žijeme dle srdce, v přítomnosti a klidu, vše je jednoduché, všeho je dost, žijeme. Není třeba tam strkat rozum.
A ruku v ruce s tím, jak dnes získává magnetismus navrch nad elektřinou (volná energie, objevy p.Kesheho, magnetické motory,..), se v těchto časech dere srdce na povrch a získává nad rozumem převahu.

Žijeme teď v době, kdy se spousta věcí překlápí. Věci a jevy, které jsme si mysleli, že známe, mají najednou nový, hlubší smysl. Koukáme na ně jinak.

Objevují se mimořádné vlastnosti vody (M. Emoto), měníme svůj přístup k výchově dětí, ke vzdělání, k práci. Objevují se nové druhy energií a více se pracuje s magnetismem než s elektřinou. Je to analogické i v duchovní rovině. Klesá význam mozku (elektřina) a roste význam a vliv srdce (magnetismu). To je změna, která charakterizuje tuto převratnou dobu. Ano věci a významy se převrací.

Mně se jedno z takových překlopení nedávno stalo u na první pohled jasné věty:  "Važ si toho, co jsi, buď spokojený s tím, co máš."
Ta věta mi byla celá desetiletí naprosto jasná. Znamená přece rezignaci. Je to věta, kterou když někdo říká, tak tím myslí: neusiluj o nic, nesnaž se mít víc, to, co máš ti musí stačit, nauč se spokojit se s málem. Mít víc je zbytečné, atd. Znělo mi to jako výmluva pro nicnedělání, abych nezáviděl úspěšným. Ano, celou tu dobu jsem to tak viděl a proto jsem tu větu neměl rád. Vnímal jsem to tak, že nemám chtít hojnost! 

A najednou mi to docvaklo. Pořád stejná věta, ale naprosto jiné pochopení.
Ta věta není o rezignaci, ale o hluboké moudrosti
Znamená: zklidni se a přestaň toužit. Buď si vědom, že bohatý (celkově) jsi vždy byl a jsi v každém okamžiku. Když si dovolíš to tak cítit. Buď rád, že jsi jaký jsi a raduj se z toho. Znamená to, že hojnost máš a budeš mít vždy! Zcela opačné pochopení.

Jak se z věty, kterou jsem neměl rád stala moudrost? Právě jen tím překlopením polarity pohledu.
Já dosud myslel, že to je něco špatného. Nyní chápu, že to je naopak správná cesta.

Touha přece vychází z pocitu nedostatku, který tak dál přetrvává. Naopak uvědomění si, že mám všechno už teď a vždy jsem měl vnáší do duše klid a řád, otevření srdce a naslouchání intuici.

Život je o cestě. Určitě mi k tomu uvědomění pomohl Vladimír Vymětal s revolučním experimentem, Tomáš Hajzler s hledáním důlku, pomohli mi k tomu další, kteří zdůrazňují odtrhnout se od myšlenek (Naomi Aldort), být sám, najít sám sebe, zklidnit se, objevit svoji vášeň (Mark Dzirasa) a vyrůst ze svých kořenů.
Važ si toho, co jsi a co máš a buď s tím spokojen je PRAVDA.

Musím říci, nebo spíš nemusím, ale chci, že když poslední dobou žiji tuto pravdu, je mi mnohonásobně krásněji. Dokážu si užívat každou chvilku, nevidím to, co nemám, ale to, co mám. Beru všechny lidi jako své blízké, opustil mě strach. To je to nejsilnější poznání. Opustil mě strach. Cítím velkou důvěru, že všechno je správně a že nemusím usilovat o něco, abych ...

Všechnu radost nosím v sobě, nemusím ji nikde hledat.
A o radost jde. O nic jiného. Štěstí je radost. Vychází z nitra.
Přeji nám všem, abychom žili svým nitrem. Je to stejný klid, který na mě působil z mé babičky v Zašové, dal by se nazvat "božský, smířený klid". Harmonie.