Dobří a špatní lidé? Dobré a špatné názory?

Neseme si to ve (nevědomě) svých programech – to dělení všeho, co k nám přichází.
To souzení. Soudíme každou naši i cizí myšlenku, cokoli, co někdo sděluje, napíš či řekne. Hned si to vysvětlujeme, zařazujeme, hodnotíme, vymezujeme se vůči tomu.

ROZdělujeme, jak UMíme. Na správně a špatně. Všechno a všechny. Umíme, respektive náš mozek to umí perfektně, trénovali jsme to celé dětství v rodinách i ve škole a neseme si to z minulých x generací.  

Potřebujeme přece vědět, co je dobře a co je špatně, abychom si převzali ty dobré názory, chovali se dobře, a stali se z nás dobří lidé, protože špatné lidi nemá nikdo rád. Museli jsme přistoupit na tuto hru už jako malí, protože jinak jsme lásku  a uznání nedostali, nebo jtoho dostali méně.

No a když nějaká myšlenka je dobrá a jiná špatná, tak pak i člověk, který říká špatné myšlenky je špatný a naopak. Nebo ne? Jak je to jednoduché. Podle toho, jaké má kdo názory, je dobrý nebo špatný. Budu se na něj usmívat, nebo s ním naopak nebudu mluvit, aby si náhodou někdo nemyslel, že jsem špatný taky. Zní to logicky.

Celý dosavadní život jsem to praktikoval a velmi se mi to „osvědčilo“, proto mám teď díky tomu tak málo přátel. Kdykoli jsem zjistil, že má někdo třeba jedinou myšlenku, kterou jsem měl v kategorii „špatně“, označil jsem si jej, že je špatný a dal od něj ruce pryč. Aby mě nenakazil. Aby si někdo (hlavně z příbuzných a známých) nedej Bože nepomyslel, že mám stejně špatné názory. To by mě odsoudil. To bych klesl v očích druhých. A to jsem nechtěl. A hlavně bych klesl v očích svých.
Umíte si představit, jak je těžké najít někoho, kdo nemá ani jednu z takových „nakažených“ myšlenek?

Podnikat?

A umíte si představit, jak je pak těžké být třeba podnikatel, když máte i slovo „podnikat“ v kategorii špatných slov? Takový program jsem odpozoroval od lidí, kteří mi v dětství říkali, že já jsem dobrý a dávali mi lásku. Přijal jsem tedy jejich pohled a podnikání by mě ani ve snu nenapadlo. Mno, nevadilo mi to. Zúžil se sice okruh lidí, se kterými bych mohl kamarádit, ale to mi nevadilo, stejně tam skoro nikdo nebyl.

V okruhu špatných slov mám dále slova: prodávat, nabízet, reklama, propagovat, byznys, kšeft, multilevel, obchodník,

K podnikání mě v nedávné době přivedl neokortex. Prodral se skrze to bahno programů a vystavil mi cedulku: Jdi do toho, chop se svého života. Jsi jeho tvůrce. Dal mi nadšení, že je to cesta pro mě.

Neokortex mi říká: buď úspěšný, buď svůj, žij v proudu života

Plazí a emoční mozek mi říká:  ty chceš podnikat = okrádat druhé, chceš na druhých vydělávat, druzí tě zavrhnou (stejně jako za to zavrhuješ sebe ty sám).

Jak pak mohu být sám podnikatel, když sám sebe za to nenávidím? Chci být úspěšný, ale mozek, který má dominantní vliv, mi říká, že je to špatné. Je to podvědomí, proto si bláhově myslím, že to jsou moje názory a sám sebe nezradím. Proto jim věřím.

Jak pak mohu mít integritu, jak mi pak může někdo věřit, když se hádají části mého mozku? Výsledky mi ukázaly, že to opravdu nejde. Je třeba se změnit uvnitř, mít stejná přesvědčení, jako lidé, kteří výborné výsledky a úspěch mají.
Moc jsem chtěl být úspěšný taky, ale nedovolil jsem si tu vnitřní proměnu.
Proč? Protože jsem tam měl jedno přesvědčení, kterému jsem naletěl a uvěřil, totiž: že bych udělal něco špatného. A to jsem samozřejmě nechtěl. Byl to tzv. "pojistný" program, jak jsem si jej následně pojmenoval. Zajišťuje, abych neopustil svět ostatních programů. Byl vskutku dobrý, uspěl.

Je na čase opustit dělení na dobré a špatné.

Zaprvé nelze ani říci, co dobré nebo špatné je a každý to má jinak. V různých oblastech jsme si na to již zvykli. Říkáme třeba: všechno zlé je k něčemu dobré. Sice tam jsou stále slova zlo a dobro, ale už tím říkáme, že mezi tím nelze dělat hranici, že to nelze oddělovat, že to je jedno a totéž. Že je to jen o úhlu pohledu.
Nebo řečeno moderním výrazem – je to jen o programech a nastaveních, která jsme přijali. Je to jen o kruhu přesvědčení, kterým proséváme realitu a přijímáme nebo si blokujeme životní proud. 

Tím, že si dovolíme přijímat jen to, co spadá do našeho přesvědčení, tím si vybíráme, co si pustíme k tělu a do života.

Blokujeme si tak lásku, příležitosti, vztahy, peníze, práci, události, zážitky, dovednosti, radost, dary. Je to až neuvěřitelné, co všechno si umíme odpírat.

Říkáme např.:  to si nezasloužím, až někdy (jak říká Jiří Čmolík z Innerwinner – „ažpaky“, až bude vhodná chvíle, až začne někdo jiný), nebo naopak: už je pozdě, nemá to cenu, je to zbytečné, nikdo to neocení, takový já nejsem, jak by na mě koukali, tohle dělat nebudu – tak hluboko neklesnu, nebo naopak tohle bych nedokázal, na to nejsem dost dobrý, dost chytrý, dost zkušený, dost atraktivní, dost bohatý, dost upovídaný, dost charismatický, dost zajímavý, ... prostě DOST dobrý.

Uf. Kdo jste dočetli až sem – smekám.

  

Čekání na souhlas, prokrastinace a další návyky vychází z programu nejsme dost dobří.

Neřešil jsem dříve své názory na podnikání, nevadily mi, než jsem se stal jedním z nich. Fyzicky.

Můj neokortex, mozek, který hýří vizemi, byl v pohodě a chtěl žít aktivní život. Ale plazí a emoční mozek mi to nedovolil. Musel tak činit. Emoční mozek jede podle programů. Cokoli si tam naprogramujeme za 21 dní, tak se tím pak neomylně řídí. Proto návyky trvají 21 dní. Proto Oshovy meditace trvají 21 dní. To je doba, kterou se ukládají, nebo přepisují či mažou programy.

A mít čistou hlavu – tedy mít jen ty programy, které chceme – je zcela zásadní.

Jak říká Jirka, svobodná vůle (svoboda rozhodnout se vědomě v daném okamžiku) neexistuje. O naší reakci v kterékoliv situaci rozhoduje emoční mozek a vědomí se o tom dozví až s několikavteřinovým zpožděním.   

Takže život nám řídí mozek (počítač), který jede podle programů, které tam jsou. Nesoudí je, nehodnotí. Vykonává je precizně a stále dokola. Motáme se v kruhu.

Nezměníme jen se tím, že se k něčemu odhodláme, že se něčím nadchneme, že máme nějakou vizi.

Jirka říká, že je třeba zapojit svatou trojici – mozek + srdce + tělo – a přenastavit programy v mozku. Všechny elementy jsou rovnocenné, nezáleží, kterým začneme.

Jakoukoliv transformační technikou, která zapojuje všechny tři elementy.

Firewalking, EFT, neurorestart, či jakýmkoliv jiným způsobem.

Samotné informace k transformaci nestačí. 95% studentek na zdravotnické škole kouří, přestože mají informace o jeho škodlivosti. Stejně tak novoroční předsevzetí, snaha zhubnout, atd, začíná a končí elánem. Pokud v tom není srdce a tělo a doba 21 dnů na vytvoření návyku (viz Pavel Říha a škola návyku), tak to nemá ve většině případů šanci na úspěch.

Se srdcem a pohybem tak logicky souvisí i další nám přirozená věc – učení.
Učení během pohybu versus učení v lavicích. Peter Živý, Michal Hanuš, Tomáš Hajzler a jiní. Ale o tom zas někdy příště.