Partička?


Přátelé,
k ničemu vás nepoňoukám, ale podívejte se na Partičku v televizi, i když už třeba běžně televizi nesledujete, tak jako já.

Je to vtipná hra. 



Pochopil jsem na ní ŽIVOT.


Herci se dohodnou na pravidlech a s nimi hrají scénku. Každá scénka má jiná pravidla.

Někdy to znamená, že se říkají slova postupně podle abecedy.

Někdy se střídají ve slovech dva herci.

Někdy má každý jinou roli a neví jakou má ten druhý a cílem je to vzájemně poznat nebo dosáhnout nějakého společného cíle. Cílem vlastně je užít si tu zábavu a dobrodružství, které plyne z vhodně a vtipně nastavených podmínek.
 

Když se to hraje nebo i sleduje s vědomím toho, že to je HRA, tak je to obrovská legrace a zábava. Herci se drží, aby zadrželi smích, a často je situace tak vtipná, že se jim to nedaří.
Pro mě je to půlhodina skutečného smíchu. Sledovat, jak se baví oni a jak duchaplné, vtipné a nápadité to je. Kolik zábavy vznikne z toho, že každý má nějaké pravidlo, že nevidí komplexnost a dodržuje svoji roli.

Kolik zábavy vznikne z toho, že účastníci nevidí komplexnost a jsou tzv. v roli.


Nedej bože, co by se ale stalo, kdyby herci zapomněli při příchodu na scénku, že to je hra a že jsou herci, že jsou dohodnuti, že mají pravidla, a že se všichni ve skutečnosti mají rádi, bez ohledu, co na sebe budou hrát a zda se jim hra povede. S tím do toho přece šli.

S tím jsme do života přece šli!

A to se děje v naší „realitě“, v našem skvělém simulátoru 3D. Když zapomeneme, že máme masky (těla), omezení (smysly), pravidla matrixu (vesmírné zákony), tak propadáme panice vzniklé z přijetí té hry za realitu.

Jak by těm hercům bylo, kdyby si brali osobně to, že tam na sebe dělají opičky, zvláštní gesta, nemluví spolu, mají na sobě hadry, každý si jede tu "svou", atd. že někdo sedí na zelené židli a jiný stojí. Že vypadá spoustu věcí nespravedlivě. Že musí poslouchat režiséra a ten si sedí a nemusí nic dělat.

Herce by to přestalo zcela jistě bavit  a celá hra by ztratila na kráse. Nebyla by zábavná ani pro ně, ani pro diváka.




Jak říká D.M. Ruiz v Druhé dohodě: neber si nic osobně.
Je to právě o tom.
Kdokoli mi bude cokoli říkat, je snadné si to nebrat k srdci, když si vzpomenu na Partičku, na princip inkarnace a řeknu si: Já vím, že to na mě budeš hrát a stejně tak vím, že mě ve skutečnosti nesmírně miluješ. To, jak se chováš, je součástí tvé role, stejně jako já mám svou roli. Hraješ ji skvěle, ale podívej, já to prokouk. Já se už nenechám strhnout opravdovostí té hry. Užiju si tu hru, ale vím, že až ji dohrajem, budeme si o tom s láskou "povídat" v jiném světě a bytí.

Proto Miluji tě, prosím odpusť mi, omlouvám se, děkuji ti.

Takže dámy a pánové, aby to divadlo tady za něco stálo, hrajme jej s uvědoměním, že to hra je.
Že ten, kdo nás ponižuje, tak hraje, proto, že jsme se s ním třeba i před narozením dohodli a sami se těšili na to, jestli to během té hry poznáme nebo jestli tomu naletíme. Jestli poznáme ty masky a princip tohoto světa, nebo jestli to neprokoukneme.
A i když ne, tak se nic neděje, protože naštěstí se smrtí ty masky sundáváme a můžeme se tady své hře zasmát.