Jak jsem se snadno dostal z deprese.

Znáte taky ten pocit, když se třeba ráno probudíte a nic se vám nechce?

Já to měl dneska. Jednoduše depku. Takové to nastavení, že se mi nic nechce. Mluvit s lidmi, být laskavý, aktivní a pozitivní, radovat se ze života, atd. Byl jsem pln chuti utéct někam, kde po mně nikdo nebude nic chtít. A rozhodně se mi ani nechtělo se z té depky dostávat. Už to znamená aktivitu, a té jsem se bránil. Prostě jen tak hnít.

Taky vás takový stav nebaví, a přesto nechcete (či nejste schopni) vyvinout extra aktivitu ke změně?

Začal jsem v hlavě přemítat, jak asi bude vypadat můj den v takovém stavu a při tom jsem si vzpomněl na zajímavou zkušenost:

Moje opakovaná zkušenost je taková, že ačkoli si v depresi celou dobu myslím, že v ní chci zůstat, tak po ukončení vím, že jsem v ní být nechtěl.

Z toho plynou dvě zásadní věci: 

1. Myšlenky nás umí dokonale oklamat (jsou tak "reálné"). Jsme v tu chvíli tak zabráni reálností a počtem všech těch myšlenek, že nevidíme, že pravý život je mimo ně.
2. Lze se z jejich moci dostat.

Co to v praxi znamená?

 1)Je skvělé, že myšlenky jsou součástí naší existence, ale ne naší podstatou.

Je to opravdu úleva si uvědomit, že tu depresi a nechuť nechce celá moje bytost. Že je východisko.
Identifikace zdroje a pochopení podstaty (myšlenky pochází z mysli, nejsem to já) je první část vítězství.

2)Lze se z nadvlády myšlenek dostat.

Uvědomíme-li si, že myšlenky nejsou naší podstatou, pak k nim můžeme zaujmout různý postoj.
Tím se nám otevírají možnosti, jak se z jejich nadvlády dostat.
Zcela jistě mohu souhlasit s tvrzením různých učitelů, že můžeme lze od myšlenek odstoupit.

Nicméně ne vždy se mi to úspěšně daří.Tak například:
"nedávat myšlenkám v hlavě důležitost" mi funguje jen tehdy, když „chci“ a nejsem jimi pohlcen moc.
"odstoupit od myšlenek a jen je pozorovat" dokážu jen, když nejsem pod velkým stresem atd.

Nedávno jsem se však dozvěděl o další možnosti, jak k myšlenkám přistoupit, a protože mě to velmi oslovilo, rozhodl jsem se napsat tento článek, abych s vámi moji radost sdílel a dal tak jednoduchý a účinný návod: 

"Jak se z vlivu nežádoucích myšlenek efektivně, účinně a rychle dostat."

Protože nevím jak vy, ale já, když jsem v depresi nebo splínu, tak nechci vyvíjet žádnou extra aktivitu. A často se mi ani nechce úplně opouštět myšlenkový svět. A v tom se mi tato metoda líbí.

Jmenuje údajně The Work a nebudu ji tady detailně popisovat, to není účelem tohoto článku. 
Já chci ukázat, jak tato metoda pomáhá mně.

Pro sebe jsem si ji nazval „pálkovací metoda“.
Principem totiž je, že „nežádoucí“ myšlenky zpozorujeme, vyhodnotíme, přetočíme a pálkujeme zpět.

Už párkrát mě svou jednoduchostí a funkčností překvapila, a tak jsem ji zlehka zkusil i dnes.

Hned, co přišla první depresivní myšlenka, jsem ji

1. zachytil (tj. uvědomil si, co za myšlenka mi na mysli vytanula)
2. vyhodnotil (podrobil testování pravdivosti) : "Skutečně se mi tak nechce?" "Skutečně nechci s nikým mluvit?" "Skutečně chci zůstat trčet v nečinnosti?"  "Skutečně chci, aby úspěch ke mně přišel jen díky myšlení a bez akce?" "Jsem si tím stoprocentně jistý?"...
3. Přetočil: (vytvořil nové "přetočené" tvrzení). Tak např. : "Není pravda, že se mi tak nechce." "Není pravda, že mi vadí mluvit s lidmi." "Nejsem si stoprocentně jistý, že,…"
4. Pálkoval zpět do hlavy. Myšlenky, které jsem tam poslal mě pak okamžitě naplnily mnohem lepším pocitem. Klidem. Vnitřním souhlasem. Radostí. Odvahou. Pravdou.

A to je celé! Nic složitého ani komplikovaného na tom není. 

Pro mně osobně je tato metoda další možností, jak k myšlenkám, které nám mysl generuje, přistupovat.

Vím už tedy, že je mohu:

• ignorovat
• odstoupit od nich a jen je pozorovat
• nebo nově taky: pálkovat přetočené zpět :)

Věřím, že vám tato ukázka, jak s myšlenkami zatočit, přinese zlepšení ve vašich životech. Budu rád, když se podělíte se zkušeností v diskuzi pod článkem.

S láskou, Tom.

O Zlatovlásce

Všichni známe tu pohádku o Zlatovlásce.
Kromě toho, že její filmové ztvárnění je mi osobně velmi blízké a líbí se mi, mě nyní velmi fascinují nadčasová poselství v onom příběhu.

Záměr Jiříkov cesty byl zcela jasný. Najít a přivést králi Zlatovlásku.
S takovým záměrem Jiřík na cestu vyjel. Nevyjel proto, aby někomu pomáhal a dělal cokoli, co by ho zdržovalo od jeho záměru, od jeho mise. Měl se celou bytostí věnovat své misi. Máme sledovat záměr a ne se "rozptylovat" problémy kolem.

Proč se teda "zdržoval" takovými věcmi jako zachraňování zvířat po cestě? 

Prostě Jiřík slyšel nebohé mravence a šel je zachránit před deštěm. Udělal to, protože (asi) jeho srdce ho k tomu vedlo. Nemohl jim nepomoct.
Nebylo to logické (kalkulativní) rozhodnutí, protože nemohl v tu chvíli tušit, že mu pomůžou v jeho záměru (přivést Zlatovlásku), a že je tedy pro něj výhodné jim pomoci.
Pak Jiřík nasytil hladová ptáčata - opět na základě pohnutky srdce a taky netušil, že i oni jsou klíčoví v naplnění jeho záměru.
A do třetice totéž se zlatou rybou....

Co tím chci říct?
Když jsem byl mladší, vnímal jsem jednu stánku věci: Že pohádka nás má naučit všímat si bytostí kolem nás a pomáhat jim. Že nikdy nevíme, kdy nám kdo může pomoct. Je to tak.

Je tady však ještě druhá stránka:
Když máme jakýkoliv záměr, tak víme, že celý vesmír se spojí, aby nám pomohl jej uskutečnit. Nicméně nevíme JAK.
A jediné, co nás navádí, jsou ty slaboučké hlasy, myšlenky, naťuknutí, něco, co často náš ROZUM (=kazisvět) stihne rychle logicky shodit ze stolu, protože nevidí (nemůže), jak by nám TO mohlo v našem záměru pomoct. Když ten rozum poslechneme, je konec.

Kdyby tedy Jiřík měl pocit, že by měl mravencům pomoc, ale pak by poslechl svůj rozum, který by mu řekl: (nezdržuj se s nimi, jdeš hledat Zlatovlásku, a já netuším, jak zrovna pomoc mravencům by ti mohla k záměru pomoci), pak by jim třeba nepomohl a ... Zlatovlásku by nezískal.
Ale on naštěstí rozum neposlouchal. / A to je to poučení.

Protože my plni filmů Tajemství atd víme, že vesmír plní vše, ale pořád čekáme, že to bude způsobem, který nás umí napadnout. Tj. když hned nevidíme souvislost s myšlenkou, která nás napadne a naším záměrem, tak často logicky vyhodnotíme, že nemá cenu toto dělat, nebo je to nereálné, či zdržování od záměru (prostě jen proto, že nejsme schopni a nikdy nebudeme vidět dopředu, jak tato činnost zapadá do vesmírného plánu k naplnění našeho záměru). A pak je velké nebezpečí, že tu činnost nevykonáme.
A my se svého záměru nedočkáme a divíme se proč - tvrdíme, že jsme byli připraveni, že jsme čekali na signály vesmíru (že nám nese objednávku), ale ve skutečnosti jsme byli připraveni jen na takové verze signálů, které našemu rozumu připadají logické nebo předpověditelné a jen takové jsme byli ochotni akceptovat.

Poučení tedy zní: poslouchejte jakékoliv signály, které vychází z vašeho srdce, taková ta naťuknutí a rozhodně nezačínejte analyzovat, spekulovat, teoretizovat, kalkulovat, zda to máte udělat a jestli si myslíte, že je vám to k prospěchu na cestě k cíli. Důvěřujte Bohu (vesmíru, větší části vašeho Já,...), že oni to ví. Není naším úkolem to chápat ani vidět. My máme jednoduše umět ty signály zachycovat, důvěřovat a konat dle nich.

A to je ta Víra, co hory přenáší.

Takže děkuji za Zlatovlásku, vždy se mi to poselství tak jednoduše a jasně znovu připomene.