Recept na život?

Jaké by to bylo, kdyby byl i pro nás život Tancem v rajské zahradě, stejně jako například pro Marka Dzirasu?

Když jsem to prvně slyšel z jeho úst, tak jsem si pomyslel, že si to může dovolit říkat, protože.. už je za vodou.
Že je to krásná představa, a ano, kdo by to nechtěl, ale...(doplňte si cokoliv).
Že je to něco pro "vyvolené" nebo až když má člověk...dost peněz, kopanců atd.
Ale o ničem takovém Mark přece nehovořil. Je natolik zkušený, že kdyby tam bylo "ale", tak by jej určitě zmínil.

Katka Králová na svém webu www.nevychova.cz uvádí pět sloves nevýchovy. Krom toho, že mi první čtyři dávají ohromný smysl a vlastně výchovu a vztahy uchopují takovým způsobem, jak to celý život cítím a vnímám jako správné, tak páté sloveso způsobilo můj "AHA" moment.
Zní totiž: Společně si to užít!
Tj. dělat vše (jednoduše) tak, aby to bylo pro nás i dítě HROU.

Život je tedy nádherná HRA.

Proto Ježíš říká: "Dokud nebudete jako děti, nevejdete do Božího království." Co to znamená? Sledujme, jaké děti jsou, jak žijí.
Přijímají vše v životě s lehkostí, důvěrou, vášní, naplno a v přítomném okamžiku.Všichni jsme to tak v dětství měli. Ale naštěstí jsme se to po letech "učení" odnaučili a předělali se na inteligentní roboty.
Když pozorujeme děti, všimneme si, že nemají naše dospělácké "ažpaky" (oblíbený výraz J.Čmolíka). Dělají, co je napadne hned, neplánují, radují se a jsou neúprosné v tom zapojit do hry i nás dospěláky. Tak se tomu přestaňme bránit, není to potřeba :-) Nikdo to po nás nechce :)

Přirovnání života ke hře počítačové můžeme nalézt v díle N. D. Walsche: Hovory s bohem. Analogie spočívá v tom, že také zde jsou dané podmínky a pravidla, ale děj hry (života) závisí zcela na nás. Všechny varianty jsou možné a scénář není daný.

Kolik zábavy plyne z toho, když si HRU a tedy život užíváme, popisuji ve svém článku Partička.

Hrát si, užívat si vše v životě, to je přece i pravý význam poslední ze Čtyř dohod M. Ruize.
Říká tam (slovy Jaroslava Duška): dělejme vše tak, jak umíme nejlépe.
No nejlépe je přece tehdy, když to děláme celou svou bytostí, tj. naplno, nerušeni, jakoby v tranzu a extázi, tj. naplno ponořeni do hry :-)
Znamená to tedy Dělejme vše jako při hře, čili: Nechť je nám život permanentní hrou

O symbolickém významu slovu HRA mluví krásně i Jarda Dušek ve své interprataci Páté dohody. Popisuje, jak slovo HRA mluví o vodě a ohni a jejich vzájemné hře, která vychází z počátku bytí a realizuje se v člověku.
Jinými slovy: Život, který vyšel z počátku a realizuje se v člověku, je HRA?

Hrát si je přirozenost života. Vzdělávat se v dětském věku při pasivním sedu v lavicích je tak vzdáleno hře (a potažmo svobodě), že dnes se už naštěstí přestáváme divit tomu, že to nefunguje a vracíme se k přirozenějšímu způsobu, škole hrou, tak jak to poprvé veřejně v našich končinách hlásal pan Komenský. Máme tady lesní školky, intuitivní pedagogiku, alternativní směry, Komenský 3.0 a spoustu svobodných škol v zahraničí. Průkopnickou školu Summerhill můžeme lépe poznat z nově vydané knihy SummerHill.

A konečně hrát si i v profesním životě je naplněním vize Svobody v práci, kterou u nás dlouhodobě prezentuje Tomáš Hajzler.
Dělejte co milujete, milujte co děláte. To přece znamená: Každá činnost ať je hrou.

A proto člověče:

HREJ SI - UŽÍVEJ SI - RADUJ SE. CO TĚ NEBAVÍ, NEDĚLEJ. BAV SE U VŠEHO, CO DĚLÁŠ., TJ. VŠE DĚLEJ TAK, ABY TĚ TO BAVILO.

 

 Těším se na konkrétní zkušenosti vás, když jste si dovolili mít život jako hru.

P.S. Umíme být ještě dětmi?

Partička?

Přátelé,
k ničemu vás nepoňoukám, ale podívejte se na Partičku v televizi, i když už třeba běžně televizi nesledujete, tak jako já.

Je to vtipná hra. 

Pochopil jsem na ní ŽIVOT.

Herci se dohodnou na pravidlech a s nimi hrají scénku. Každá scénka má jiná pravidla.

Někdy to znamená, že se říkají slova postupně podle abecedy.

Někdy se střídají ve slovech dva herci.

Někdy má každý jinou roli a neví jakou má ten druhý a cílem je to vzájemně poznat nebo dosáhnout nějakého společného cíle. Cílem vlastně je užít si tu zábavu a dobrodružství, které plyne z vhodně a vtipně nastavených podmínek.

 

Když se to hraje nebo i sleduje s vědomím toho, že to je HRA, tak je to obrovská legrace a zábava. Herci se drží, aby zadrželi smích, a často je situace tak vtipná, že se jim to nedaří.

Pro mě je to půlhodina skutečného smíchu. Sledovat, jak se baví oni a jak duchaplné, vtipné a nápadité to je. Kolik zábavy vznikne z toho, že každý má nějaké pravidlo, že nevidí komplexnost a dodržuje svoji roli.

Kolik zábavy vznikne z toho, že účastníci nevidí komplexnost a jsou tzv. v roli.

Nedej bože, co by se ale stalo, kdyby herci zapomněli při příchodu na scénku, že to je hra a že jsou herci, že jsou dohodnuti, že mají pravidla, a že se všichni ve skutečnosti mají rádi, bez ohledu, co na sebe budou hrát a zda se jim hra povede. S tím do toho přece šli.

S tím jsme do života přece šli!

A to se děje v naší „realitě“, v našem skvělém simulátoru 3D. Když zapomeneme, že máme masky (těla), omezení (smysly), pravidla matrixu (vesmírné zákony), tak propadáme panice vzniklé z přijetí té hry za realitu.

Jak by těm hercům bylo, kdyby si brali osobně to, že tam na sebe dělají opičky, zvláštní gesta, nemluví spolu, mají na sobě hadry, každý si jede tu "svou", atd. že někdo sedí na zelené židli a jiný stojí. Že vypadá spoustu věcí nespravedlivě. Že musí poslouchat režiséra a ten si sedí a nemusí nic dělat.

Herce by to přestalo zcela jistě bavit  a celá hra by ztratila na kráse. Nebyla by zábavná ani pro ně, ani pro diváka.

Jak říká D.M. Ruiz v Druhé dohodě: neber si nic osobně.

Je to právě o tom.
Kdokoli mi bude cokoli říkat, je snadné si to nebrat k srdci, když si vzpomenu na Partičku, na princip inkarnace a řeknu si: Já vím, že to na mě budeš hrát a stejně tak vím, že mě ve skutečnosti nesmírně miluješ. To, jak se chováš, je součástí tvé role, stejně jako já mám svou roli. Hraješ ji skvěle, ale podívej, já to prokouk. Já se už nenechám strhnout opravdovostí té hry. Užiju si tu hru, ale vím, že až ji dohrajem, budeme si o tom s láskou "povídat" v jiném světě a bytí.

Proto Miluji tě, prosím odpusť mi, omlouvám se, děkuji ti.

Takže dámy a pánové, aby to divadlo tady za něco stálo, hrajme jej s uvědoměním, že to hra je.
Že ten, kdo nás ponižuje, tak hraje, proto, že jsme se s ním třeba i před narozením dohodli a sami se těšili na to, jestli to během té hry poznáme nebo jestli tomu naletíme. Jestli poznáme ty masky a princip tohoto světa, nebo jestli to neprokoukneme.

A i když ne, tak se nic neděje, protože naštěstí se smrtí ty masky sundáváme a můžeme se tady své hře zasmát.

Dobří a špatní lidé? Dobré a špatné názory?

Neseme si to ve (nevědomě) svých programech – to dělení všeho, co k nám přichází.
To souzení. Soudíme každou naši i cizí myšlenku, cokoli, co někdo sděluje, napíš či řekne. Hned si to vysvětlujeme, zařazujeme, hodnotíme, vymezujeme se vůči tomu.

ROZdělujeme, jak UMíme. Na správně a špatně. Všechno a všechny. Umíme, respektive náš mozek to umí perfektně, trénovali jsme to celé dětství v rodinách i ve škole a neseme si to z minulých x generací.  

Potřebujeme přece vědět, co je dobře a co je špatně, abychom si převzali ty dobré názory, chovali se dobře, a stali se z nás dobří lidé, protože špatné lidi nemá nikdo rád. Museli jsme přistoupit na tuto hru už jako malí, protože jinak jsme lásku  a uznání nedostali, nebo jtoho dostali méně.

No a když nějaká myšlenka je dobrá a jiná špatná, tak pak i člověk, který říká špatné myšlenky je špatný a naopak. Nebo ne? Jak je to jednoduché. Podle toho, jaké má kdo názory, je dobrý nebo špatný. Budu se na něj usmívat, nebo s ním naopak nebudu mluvit, aby si náhodou někdo nemyslel, že jsem špatný taky. Zní to logicky.

Celý dosavadní život jsem to praktikoval a velmi se mi to „osvědčilo“, proto mám teď díky tomu tak málo přátel. Kdykoli jsem zjistil, že má někdo třeba jedinou myšlenku, kterou jsem měl v kategorii „špatně“, označil jsem si jej, že je špatný a dal od něj ruce pryč. Aby mě nenakazil. Aby si někdo (hlavně z příbuzných a známých) nedej Bože nepomyslel, že mám stejně špatné názory. To by mě odsoudil. To bych klesl v očích druhých. A to jsem nechtěl. A hlavně bych klesl v očích svých.
Umíte si představit, jak je těžké najít někoho, kdo nemá ani jednu z takových „nakažených“ myšlenek?

Podnikat?

A umíte si představit, jak je pak těžké být třeba podnikatel, když máte i slovo „podnikat“ v kategorii špatných slov? Takový program jsem odpozoroval od lidí, kteří mi v dětství říkali, že já jsem dobrý a dávali mi lásku. Přijal jsem tedy jejich pohled a podnikání by mě ani ve snu nenapadlo. Mno, nevadilo mi to. Zúžil se sice okruh lidí, se kterými bych mohl kamarádit, ale to mi nevadilo, stejně tam skoro nikdo nebyl.

V okruhu špatných slov mám dále slova: prodávat, nabízet, reklama, propagovat, byznys, kšeft, multilevel, obchodník,

K podnikání mě v nedávné době přivedl neokortex. Prodral se skrze to bahno programů a vystavil mi cedulku: Jdi do toho, chop se svého života. Jsi jeho tvůrce. Dal mi nadšení, že je to cesta pro mě.

Neokortex mi říká: buď úspěšný, buď svůj, žij v proudu života

Plazí a emoční mozek mi říká:  ty chceš podnikat = okrádat druhé, chceš na druhých vydělávat, druzí tě zavrhnou (stejně jako za to zavrhuješ sebe ty sám).

Jak pak mohu být sám podnikatel, když sám sebe za to nenávidím? Chci být úspěšný, ale mozek, který má dominantní vliv, mi říká, že je to špatné. Je to podvědomí, proto si bláhově myslím, že to jsou moje názory a sám sebe nezradím. Proto jim věřím.

Jak pak mohu mít integritu, jak mi pak může někdo věřit, když se hádají části mého mozku? Výsledky mi ukázaly, že to opravdu nejde. Je třeba se změnit uvnitř, mít stejná přesvědčení, jako lidé, kteří výborné výsledky a úspěch mají.
Moc jsem chtěl být úspěšný taky, ale nedovolil jsem si tu vnitřní proměnu.
Proč? Protože jsem tam měl jedno přesvědčení, kterému jsem naletěl a uvěřil, totiž: že bych udělal něco špatného. A to jsem samozřejmě nechtěl. Byl to tzv. "pojistný" program, jak jsem si jej následně pojmenoval. Zajišťuje, abych neopustil svět ostatních programů. Byl vskutku dobrý, uspěl.

Je na čase opustit dělení na dobré a špatné.

Zaprvé nelze ani říci, co dobré nebo špatné je a každý to má jinak. V různých oblastech jsme si na to již zvykli. Říkáme třeba: všechno zlé je k něčemu dobré. Sice tam jsou stále slova zlo a dobro, ale už tím říkáme, že mezi tím nelze dělat hranici, že to nelze oddělovat, že to je jedno a totéž. Že je to jen o úhlu pohledu.
Nebo řečeno moderním výrazem – je to jen o programech a nastaveních, která jsme přijali. Je to jen o kruhu přesvědčení, kterým proséváme realitu a přijímáme nebo si blokujeme životní proud. 

Tím, že si dovolíme přijímat jen to, co spadá do našeho přesvědčení, tím si vybíráme, co si pustíme k tělu a do života.

Blokujeme si tak lásku, příležitosti, vztahy, peníze, práci, události, zážitky, dovednosti, radost, dary. Je to až neuvěřitelné, co všechno si umíme odpírat.

Říkáme např.:  to si nezasloužím, až někdy (jak říká Jiří Čmolík z Innerwinner – „ažpaky“, až bude vhodná chvíle, až začne někdo jiný), nebo naopak: už je pozdě, nemá to cenu, je to zbytečné, nikdo to neocení, takový já nejsem, jak by na mě koukali, tohle dělat nebudu – tak hluboko neklesnu, nebo naopak tohle bych nedokázal, na to nejsem dost dobrý, dost chytrý, dost zkušený, dost atraktivní, dost bohatý, dost upovídaný, dost charismatický, dost zajímavý, ... prostě DOST dobrý.

Uf. Kdo jste dočetli až sem – smekám.

  

Čekání na souhlas, prokrastinace a další návyky vychází z programu nejsme dost dobří.

Neřešil jsem dříve své názory na podnikání, nevadily mi, než jsem se stal jedním z nich. Fyzicky.

Můj neokortex, mozek, který hýří vizemi, byl v pohodě a chtěl žít aktivní život. Ale plazí a emoční mozek mi to nedovolil. Musel tak činit. Emoční mozek jede podle programů. Cokoli si tam naprogramujeme za 21 dní, tak se tím pak neomylně řídí. Proto návyky trvají 21 dní. Proto Oshovy meditace trvají 21 dní. To je doba, kterou se ukládají, nebo přepisují či mažou programy.

A mít čistou hlavu – tedy mít jen ty programy, které chceme – je zcela zásadní.

Jak říká Jirka, svobodná vůle (svoboda rozhodnout se vědomě v daném okamžiku) neexistuje. O naší reakci v kterékoliv situaci rozhoduje emoční mozek a vědomí se o tom dozví až s několikavteřinovým zpožděním.   

Takže život nám řídí mozek (počítač), který jede podle programů, které tam jsou. Nesoudí je, nehodnotí. Vykonává je precizně a stále dokola. Motáme se v kruhu.

Nezměníme jen se tím, že se k něčemu odhodláme, že se něčím nadchneme, že máme nějakou vizi.

Jirka říká, že je třeba zapojit svatou trojici – mozek + srdce + tělo – a přenastavit programy v mozku. Všechny elementy jsou rovnocenné, nezáleží, kterým začneme.

Jakoukoliv transformační technikou, která zapojuje všechny tři elementy.

Firewalking, EFT, neurorestart, či jakýmkoliv jiným způsobem.

Samotné informace k transformaci nestačí. 95% studentek na zdravotnické škole kouří, přestože mají informace o jeho škodlivosti. Stejně tak novoroční předsevzetí, snaha zhubnout, atd, začíná a končí elánem. Pokud v tom není srdce a tělo a doba 21 dnů na vytvoření návyku (viz Pavel Říha a škola návyku), tak to nemá ve většině případů šanci na úspěch.

Se srdcem a pohybem tak logicky souvisí i další nám přirozená věc – učení.
Učení během pohybu versus učení v lavicích. Peter Živý, Michal Hanuš, Tomáš Hajzler a jiní. Ale o tom zas někdy příště.