Bitva o kvadrant?

 Jdeme rovnou na to, takže si teď přečtěte čtyři věty, které můžeme občas slyšet.

A) "Zajímá se jen o peníze, jede přes mrtvoly."
B) "Je to workaholik, zajímá ho jen a jen a práce."
C) "Je to sobec a egocentrik, myslí jen na sebe."
D) "Každému se chce zavděčit, nemá svůj názor, je jako loutka."

Co ty věty A-D vlastně vyjadřují?
Hlavně NE to, že by to byli ZLÍ a opovrženíhodní lidé. Že by byli kořenem zla v dnešní společnosti nebo že bychom snad my byli lepší, když jsme takovou nálepku nedostali :)

Podle Jiřího Čmolíka může člověk řešit jen čtyři oblasti života:

• Hojnost (zdraví, peníze, prosperita)
• Práce (smysl bytí, naplnění)
• Čas pro sebe (oddělení se od celku, vnitřní klid)
• Vztahy (vazby s druhými lidmi)

A proto popisuje:

• věta A někoho, kdo se soustředí na hojnost, více než na vztahy, čas pro sebe a smysl své práce
• věta B někoho, kdo by se udřel prací, která ho baví
• věta C někoho, kdo se soustředí především na sebe a svůj čas 
• věta D někoho, kdo věnuje více energie do vztahů než do čehokoliv dalšího

Nejprve chci upozornit na jednu možnou interpretaci těchto tvrzení, která vede k posuzování jednotlivých kvadrantů.
Tak jsem to dříve vnímal já. Z první věty jsem si myslel, že chtít hojnost je špatné, z druhé že hodně pracovat je špatné, ze třetí, že vyhradit si čas pro sebe je špatné a ze čtvrté, že obětovat se občas pro druhé je špatné.

Přitom ty věty jednoduše říkají JEN to, že ten člověk má jeden kvadrant, kterému se věnuje znatelně více než těm zbývajícím.  Neznamená to nutně, že je to špatně (díky Kájo za upozornění), že člověk je špatný nebo ten kvadrant je špatný. Prostě to tak jenom JE.

Dovoluji si tvrdit, že když máme určitou oblast oslabenou (zanedbáváme a přehlížíme ji), může to být příčina pocitu, že nám něco chybí, že nejsme šťastní, jak bychom být chtěli.

Takže teď tomu rozumíme a pojďme se podívat, k čemu nám to může být dobré.
Všichni jsme určitě tyto nálepky slyšeli.
Vnímáme některou z nich jako horší? Jsme na některou z nich citliví? Odsuzujeme takového člověka?

Pokud ano, tak asi proto, že s námi rezonuje, tzn. vyjadřuje to, co sami nemáme v rovnováze.

• Když přehlížíme oblast hojnosti, asi odsuzujeme lidi, kteří tuto oblast přeceňují.
• Když nemáme smysluplnou práci, asi nechápeme lidi, kteří to s ní "přehání"
• Když nemáme čas pro sebe, asi odsuzujeme ty, kteří na sebe myslí
• a když nemáme v pořádku vztahy, ... doplňte sami.

Pocit spojený s těmi větami tudíž můžeme použít jako indikátor toho, kterou oblast sami máme oslabenou. Svět je nám tady krásným nastaveným zrcadlem.

U lidí, kteří mají výraznou disharmonii v kvadrantech, to vidíme zřetelně a dáváme jim tyto různé nálepky.

Protože je naše "civilizovaná"společnost navyklá hodnotit, porovnávat, třídit a tak rádi vytváříme žebříčky čehokoliv (top 10, 3 nej, ...), tak je tady riziko, že sklouzneme k vyvyšování jednoho kvadrantu nad ostatní.
(Workaholika budeme přesvědčovat, že ne práce, ale vztahy jsou to hlavní, k čemu se má v životě upínat. Někdo jiný bude doporučovat hlavně čas pro sebe a jiný zase třeba hojnost.)

A na to chci upozornit. Nebojujme o kvadranty, jak říká název tohoto článku. Nepřesvědčujme nikoho ani sami sebe, že některý kvadrant je lepší než druhý, že je důležitější než jiný nebo dokonce jediný důležitý. Ano, na individuální rovině můžeme každý z nás v určitou dobu cítit jistou preferenci, ale něco jako univerzální pořadí důležitosti těchto kvadrantů neexistuje a nemá smysl. Povznesme se nad "morálku", která nám nutí si myslet něco jiného.

Nevýchova i ve školách?

Peter Gray o tom píše. Domorodé národy, které ctí plně svobodu svých dětí, nemají něco jako my, tedy řízené vzdělávání dětí se stanovami a školním řádem. Děti se přirozeně naučí vše, co potřebují, odkoukají to od dospělých, mají čas a prostor na pokusy, hry a celé dny po celé své dětství si dělají jen to, co je baví. Domorodci ví, že je to nejefektivnější způsob, jak vzdělávání zajistit. Nezasahovat do něj a nepřekážet mu. Děje se přirozeně a taktéž to děti přirozeně baví a naplňuje. Když do toho nezasahujeme.
Důkazů k tomuto tvrzení nalezneme u autora více, mně stačí pozorovat své děti. Nikdy jsem si nevšiml, že bych je musel učit chodit a že by je to nebavilo. Že bych je učil, jak se naučit rodný jazyk a šel bych na to přes gramatiku (jak se ještě dnes vyučují cizí jazyky na školách) a že by je nebavilo s námi komunikovat. Prostě to tak je.
Vyvrací to v našich krajích většinový názor, že děti by se nic pořádného bez školy nenaučily. FUJ. Stejně jako názor, že by nikdo nepracoval, kdybychom dostávali Základní příjem. Obojí přece není založeno na pravdě.

Souvisí to s celkovým přístupem k dětem. Spousta z našich rodičů žila v přesvědčení, že děti toho od nás spoustu potřebují: Musíme je naučit mezím, vychovat, naučit poslouchat, vzdělávat, zapojovat do dospěláckých prací, atd atd. A jsou to zkrátka JEN děti a musí se od nás všemu naučit. Tomu, jak funguje náš svět, aby mohly převzít naše role a dál jako přes kopírák opakovat všechny chyby, které naše společnost denodenně dělá?
Všiml jsem si toho pohledu u některých dospěláků již v raném dětství a samozřejmě jsem tehdy s názorem o rovnosti dítěte a dospěláka, který byl založen na mém niterném cítění, neuspěl. Neměl jsem pravdu, neboť jsem byl tehdy "nerozumným" dítětem. :)

Víme, že je načase kompletně zrevidovat náš pohled na vzdělávání jako celek. Cením si aktivit jako byla akce Česko mluví o vzdělání, která si kladla za cíl zjistit, co vlastně od vzdělávání ve školách jako společnost nyní v jednadvacátém století očekáváme a chceme. Jaké jsou cíle vzdělávání, jak chceme hodnotit děti, co chceme po učitelích atd. Základní otázky, které určují další směřování této oblasti.

Tak jsme ovlivnění zažitým školským systémem, že u dětí našich známých nás více zajímá, do které třídy chodí či kolik let mají do maturity, než co je baví a je jejich vášní. Kdy nastupuje do první třídy a nezajímáme se, proč do té školy chodit nechce a jak změnit školský systém tak, aby jej to bavilo.


Po dnešní návštěvě u známých, kde čtyři z nich jsou učitelé, mi znovu došlo, že vše je o konkrétních lidech. Já si dnes učitele představuji spíše jako jakéhosi manažera třídy, tj, místo toho, aby uměl jenom fakta o probíraném tématu (a upřímně velmi často to tak je!), měl by hlavně umět pracovat s dětmi, s jejich potenciálem s ohledem na jejich vlastnosti, povahu, schopnosti a možnosti.

Učitelé jsou lidi, s nimiž děti tráví x hodin denně a mají na ně velký vliv. To, co vidí a zažívají ve třídě si v sobě ukládají a chovají se tak v dospělosti. Špatných vzorců, které jsme se my ve školách naučili, je spoustu. Hodiny, měsíce a roky svého nejkrásnějšího dětství jsme seděli na tvrdých lavicích, naučili se neremcat, nehledět na své pocity, nezajímat se o svůj vztah k učivu, ale jen papouškovat to, co chtěl po nás učitel, abychom ...(školu udělali, nebyli jsme před kolektivem zesměšněni učitelem, nekritizovali nás rodiče kvůli známkám atd atd.).
Prezentovat vlastní názor jsme se tak pokusili jen jednou, ti odvážnější možná dvakrát, než nám spolužáci nebo učitel dali najevo, že vztah učitele a žáka je vše jen ne rovnoprávný. Odnaučili jsme se to proto dělat a v dospělosti koktáme a neumíme si mnohdy ani říct, zda chceme kávu nebo čaj.
Slouží ještě naší společnosti takový školský systém, nebo my sloužíme jemu?

Pokud budeme chtít popsat ideálního učitele, mohli bychom popsat celou stránku. A možná to není tak složité. Život nemá být složitý.
Možná by pro začátek nebo i celkově stačilo, kdyby se vztah učitele a žáka změnil z: "Budeš mě poslouchat" na "Jako s kamarádem".
Co to znamená ve vztahu rodič - dítě vysvětluje Katka Králová v projektu Nevýchova a podle mě se to dá krásně aplikovat i na vztah učitel - žák.

Podle mě by tedy učitelé, stejně jako podle Katky rodiče, měli děti:

MILOVAT,

INSPIROVAT VLASTNÍM ŽIVOTEM,

DŮVĚŘOVAT JIM,

NEPŘEKÁŽET JIM,

SPOLEČNĚ SI UČENÍ UŽÍVAT.

Těchto tzv. pět sloves Nevýchovy v sobě zahrnuje všechno ostatní. Znamená to maximálně rozvíjet potenciál v dítěti dřímající, s ohledem na jeho silné stránky a talenty a to způsobem, který bude pro dítě i učitele společnou hrou a příjemným zážitkem. Naplní se tak i vize pana Komenského "Škola hrou".

Místo hledání způsobu, JAK to prakticky ve vyučování a školách udělat, aby... to děti bavilo, aby se sdružovaly do týmů, aby byly zodpovědné, aby byly aktivní atd. bychom mohli použít opět nástroj Katky, který nazývá "popiš a pozvi".
Přizvěme je ke společné diskuzi děti. Zeptejme se jich, jak to udělat, aby je škola bavila, aby jim připadala přínosná, aby se realizovali a naplňovalo je to. Nevytvářejme si falešné domněnky o našich dětech. Dejme jim tu důvěru a společně si v životě hrejme.

Ano, odnaučili jsme se důvěřovat životu, potažmo našim dětem. Pojďme se to tedy znovu naučit.
A to i třeba cestou Intuitivní pedagogiky, která lze už i v ČR studovat.

Recept na život?

Jaké by to bylo, kdyby byl i pro nás život Tancem v rajské zahradě, stejně jako například pro Marka Dzirasu?

Když jsem to prvně slyšel z jeho úst, tak jsem si pomyslel, že si to může dovolit říkat, protože.. už je za vodou.
Že je to krásná představa, a ano, kdo by to nechtěl, ale...(doplňte si cokoliv).
Že je to něco pro "vyvolené" nebo až když má člověk...dost peněz, kopanců atd.
Ale o ničem takovém Mark přece nehovořil. Je natolik zkušený, že kdyby tam bylo "ale", tak by jej určitě zmínil.

Katka Králová na svém webu www.nevychova.cz uvádí pět sloves nevýchovy. Krom toho, že mi první čtyři dávají ohromný smysl a vlastně výchovu a vztahy uchopují takovým způsobem, jak to celý život cítím a vnímám jako správné, tak páté sloveso způsobilo můj "AHA" moment.
Zní totiž: Společně si to užít!
Tj. dělat vše (jednoduše) tak, aby to bylo pro nás i dítě HROU.

Život je tedy nádherná HRA.

Proto Ježíš říká: "Dokud nebudete jako děti, nevejdete do Božího království." Co to znamená? Sledujme, jaké děti jsou, jak žijí.
Přijímají vše v životě s lehkostí, důvěrou, vášní, naplno a v přítomném okamžiku.Všichni jsme to tak v dětství měli. Ale naštěstí jsme se to po letech "učení" odnaučili a předělali se na inteligentní roboty.
Když pozorujeme děti, všimneme si, že nemají naše dospělácké "ažpaky" (oblíbený výraz J.Čmolíka). Dělají, co je napadne hned, neplánují, radují se a jsou neúprosné v tom zapojit do hry i nás dospěláky. Tak se tomu přestaňme bránit, není to potřeba :-) Nikdo to po nás nechce :)

Přirovnání života ke hře počítačové můžeme nalézt v díle N. D. Walsche: Hovory s bohem. Analogie spočívá v tom, že také zde jsou dané podmínky a pravidla, ale děj hry (života) závisí zcela na nás. Všechny varianty jsou možné a scénář není daný.

Kolik zábavy plyne z toho, když si HRU a tedy život užíváme, popisuji ve svém článku Partička.

Hrát si, užívat si vše v životě, to je přece i pravý význam poslední ze Čtyř dohod M. Ruize.
Říká tam (slovy Jaroslava Duška): dělejme vše tak, jak umíme nejlépe.
No nejlépe je přece tehdy, když to děláme celou svou bytostí, tj. naplno, nerušeni, jakoby v tranzu a extázi, tj. naplno ponořeni do hry :-)
Znamená to tedy Dělejme vše jako při hře, čili: Nechť je nám život permanentní hrou

O symbolickém významu slovu HRA mluví krásně i Jarda Dušek ve své interprataci Páté dohody. Popisuje, jak slovo HRA mluví o vodě a ohni a jejich vzájemné hře, která vychází z počátku bytí a realizuje se v člověku.
Jinými slovy: Život, který vyšel z počátku a realizuje se v člověku, je HRA?

Hrát si je přirozenost života. Vzdělávat se v dětském věku při pasivním sedu v lavicích je tak vzdáleno hře (a potažmo svobodě), že dnes se už naštěstí přestáváme divit tomu, že to nefunguje a vracíme se k přirozenějšímu způsobu, škole hrou, tak jak to poprvé veřejně v našich končinách hlásal pan Komenský. Máme tady lesní školky, intuitivní pedagogiku, alternativní směry, Komenský 3.0 a spoustu svobodných škol v zahraničí. Průkopnickou školu Summerhill můžeme lépe poznat z nově vydané knihy SummerHill.

A konečně hrát si i v profesním životě je naplněním vize Svobody v práci, kterou u nás dlouhodobě prezentuje Tomáš Hajzler.
Dělejte co milujete, milujte co děláte. To přece znamená: Každá činnost ať je hrou.

A proto člověče:

HREJ SI - UŽÍVEJ SI - RADUJ SE. CO TĚ NEBAVÍ, NEDĚLEJ. BAV SE U VŠEHO, CO DĚLÁŠ., TJ. VŠE DĚLEJ TAK, ABY TĚ TO BAVILO.

 

 Těším se na konkrétní zkušenosti vás, když jste si dovolili mít život jako hru.

P.S. Umíme být ještě dětmi?