Celý život jsem se díval na svět svýma očima a pozoroval život kolem mě.
Oči jsem vnímal jako něco, čím vidím ten svět kolem.
Upřímně, ne vždy jsem se jimi díval vědomě. Třeba když jsem narazil do skleněné výlohy nebo zažil čelní střet se sloupem na autobusovém nádraží v Rožnově. Ano, připomnělo mi poučku v bývalé firmě: Při chůzi se díváme před sebe :) Ale teď k tomu, co chci psát.
Celý ten život kromě okamžiků snění jsem se díval kolem sebe. A podle toho, co jsem viděl, jsem reagoval - pocity, názory, rozhodnutí, reakce, atd.
Naučili jsme se brát svět kolem jako něco, kde hraje prim pravděpodobnost a uvěřili jsme zdánlivé a chytré iluzi neměnnosti.
Uvedu příklad.
Přijedeme na plné parkoviště. Co vidíme? Všechna místa jsou obsazena. Takto si běžně přeložíme, co vidí naše oči. Jaká je pravděpodobnost, že se teď jedno místo pro nás uvolní? Mizerná. A proč bych já měl mít takovou kliku, že se to stane? Proběhne mnohým hlavou.
Nebo podobná situace: Jdu s nákupem k pokladnám a vidím tam tři fronty. Mozek to čte jako: Jsou tu dlouhé fronty, to bude trvat (logicky), jediné, co zkusím je vyhledat tu nejrychlejší (než vzápětí zjistím, že je to ta nejpomalejší). Určitě znáte taky, ne?
Jenže takový výklad je jen jeden z mnoha. Ano, na takový jsme si asi zvykli, protože je "logický", odpovídá i našemu nízkému vnímání své vlastní hodnoty, a podporuje nás v roli oběti okolností. Okolnosti jsou však pasti.
A jaká že jsou jiná vysvětlení toho, co vidí oči?
Např. - parkoviště vypadá plné, ale vím, že už teď mi vesmír uvolnil místo, jen ještě nevidím kde. Důležité je nevšímat si toho, že to ještě nevidím. Nebrat to jako důležité. To je klíčové!
A jak s těmi pokladnami?
Stalo se mi to před pár týdny. Blížil jsem se k těm pokladnám a najednou mě problesklo hlavou: když vím, že vesmír plní přání, proč si nepřát. A proto jsem se nezařadil do nejrychlejší (=nejpomalejší) fronty, ale šel jsem rovnou k neobsazené pokladně a vyhlížel, odkud ta paní přijde. Zcela správně - nečekal jsem, až ji vyvolají rozhlasem, ale šel jsem tam rovnou. To je podstatný moment. Nejen, že jsem věděl hlavou, že se pokladna pro mě obsadí, ale navíc jsem svou víru demonstroval i fyzicky tím, že jsem tam šel. A že můj sebevědomý postoj určitě pomohl pokladní u obsazené pokladny zvednout telefon a zavolat další svou kolegyni pro mě, je jen jeden ze způsobů, kterým vesmír to přání vyplnil:) Je to zajímavé a hezké si takhle začít hrát.
Je to podle mě důležitá podmínka správné funkce zákona přitažlivosti. Nepřikládat důležitost tomu, že své přání ještě nevidíme. Tím se my sami od zrealizovaného přání blokujeme.
Je určitě jednoduché si přát volné místo k parkování, když teprve vyjíždíme nebo jsme ještě doma. Ale pravé hrdinství je věřit v realizaci, když vidím parkoviště plné. Tedy správně si vykládat to, co vidím. Nemyslet si, že se to pravděpodobně hned nezmění, ale naopak vnímat svět kolem jen jako výsledek minulých myšlenek.
To, co vidíme, nemá žádnou spojitost s tím, co se může za vteřinu stát. Svět nestojí na logice a pravděpodobnosti. Neměli bychom se tím, co vidíme, vyvést z míry a z víry v jiný stav.
A teď zpět do příběhu s pokladnou.
Ano, ignoruji, že pokladna přede mnou vypadá jako zavřená. Vím, že to, co je, nijak nesouvisí s tím, co může za vteřinu nastat. Vím, že nová pokladní je již na cestě a proto ji očima vyhlížím. A proto taky za chvilku jsem odbaven nově příchozí pokladní. Děkuji vesmíru a jsem šťasten. Jednak proto, že cítím svoji hodnotu, ale taky vím, že z mé radosti se raduje i stvořitel, protože takto život v realitě zamýšlel.
Až do nedávné doby jsem vždy věřil, že co vidím, to je. Teď už vím, že to, co vidím, bylo, a to, co je ( v mé hlavě)uvidím hned, jakmile si dovolím nevšímat toho, že to ještě nevidím.
Omlouvám se za trochu krkolomnou větu, ale je to tak.
Upřímně, tak si myslím, že byl život v této dimenzi plánován.
K prožívání svých snů a přání. Ježíš říká: víra tvá tě uzdraví. A o tom to je. Neříká: makej, snaž se, pracuj. Říká, že na cokoli pomyslím, Bůh už to splnil. Jen se na to tak dívat. Nevěřit očím, které tvrdí, že to tak ještě není. Ale věřit vesmíru, že už to splnil.
Pokud vás to zaujalo, tak to sami vyzkoušejte. Jako lidské bytosti máme volbu v každé situaci. Bůh nás stvořil k obrazu svému, tj. se svobodou tvůrce své reality. Užívejme proto, prosím, tohoto daru. Bude to k radosti naší i ve-smírné.
Vaše zkušenosti a příběhy se splněnými přáními si rád přečtu v komentářích níže či na nově zřízeném fóru http://splnenaprani.forumczech.com
Bitva o kvadrant?
Jdeme rovnou na to, takže si teď přečtěte čtyři věty, které můžeme občas slyšet.
A) "Zajímá se jen o peníze, jede přes mrtvoly."
B) "Je to workaholik, zajímá ho jen a jen a práce."
C) "Je to sobec a egocentrik, myslí jen na sebe."
D) "Každému se chce zavděčit, nemá svůj názor, je jako loutka."
Co ty věty A-D vlastně vyjadřují?
Hlavně NE to, že by to byli ZLÍ a opovrženíhodní lidé. Že by byli kořenem zla v dnešní společnosti nebo že bychom snad my byli lepší, když jsme takovou nálepku nedostali :)
Podle Jiřího Čmolíka může člověk řešit jen čtyři oblasti života:
Tak jsem to dříve vnímal já. Z první věty jsem si myslel, že chtít hojnost je špatné, z druhé že hodně pracovat je špatné, ze třetí, že vyhradit si čas pro sebe je špatné a ze čtvrté, že obětovat se občas pro druhé je špatné.
Dovoluji si tvrdit, že když máme určitou oblast oslabenou (zanedbáváme a přehlížíme ji), může to být příčina pocitu, že nám něco chybí, že nejsme šťastní, jak bychom být chtěli.
Takže teď tomu rozumíme a pojďme se podívat, k čemu nám to může být dobré.
Všichni jsme určitě tyto nálepky slyšeli.
Vnímáme některou z nich jako horší? Jsme na některou z nich citliví? Odsuzujeme takového člověka?
Pokud ano, tak asi proto, že s námi rezonuje, tzn. vyjadřuje to, co sami nemáme v rovnováze.
U lidí, kteří mají výraznou disharmonii v kvadrantech, to vidíme zřetelně a dáváme jim tyto různé nálepky.
Protože je naše "civilizovaná"společnost navyklá hodnotit, porovnávat, třídit a tak rádi vytváříme žebříčky čehokoliv (top 10, 3 nej, ...), tak je tady riziko, že sklouzneme k vyvyšování jednoho kvadrantu nad ostatní.
(Workaholika budeme přesvědčovat, že ne práce, ale vztahy jsou to hlavní, k čemu se má v životě upínat. Někdo jiný bude doporučovat hlavně čas pro sebe a jiný zase třeba hojnost.)
A na to chci upozornit. Nebojujme o kvadranty, jak říká název tohoto článku. Nepřesvědčujme nikoho ani sami sebe, že některý kvadrant je lepší než druhý, že je důležitější než jiný nebo dokonce jediný důležitý. Ano, na individuální rovině můžeme každý z nás v určitou dobu cítit jistou preferenci, ale něco jako univerzální pořadí důležitosti těchto kvadrantů neexistuje a nemá smysl. Povznesme se nad "morálku", která nám nutí si myslet něco jiného.
A) "Zajímá se jen o peníze, jede přes mrtvoly."
B) "Je to workaholik, zajímá ho jen a jen a práce."
C) "Je to sobec a egocentrik, myslí jen na sebe."
D) "Každému se chce zavděčit, nemá svůj názor, je jako loutka."
Co ty věty A-D vlastně vyjadřují?
Hlavně NE to, že by to byli ZLÍ a opovrženíhodní lidé. Že by byli kořenem zla v dnešní společnosti nebo že bychom snad my byli lepší, když jsme takovou nálepku nedostali :)
Podle Jiřího Čmolíka může člověk řešit jen čtyři oblasti života:
- Hojnost (zdraví, peníze, prosperita)
- Práce (smysl bytí, naplnění)
- Čas pro sebe (oddělení se od celku, vnitřní klid)
- Vztahy (vazby s druhými lidmi)
- věta A někoho, kdo se soustředí na hojnost, více než na vztahy, čas pro sebe a smysl své práce
- věta B někoho, kdo by se udřel prací, která ho baví
- věta C někoho, kdo se soustředí především na sebe a svůj čas
- věta D někoho, kdo věnuje více energie do vztahů než do čehokoliv dalšího
Tak jsem to dříve vnímal já. Z první věty jsem si myslel, že chtít hojnost je špatné, z druhé že hodně pracovat je špatné, ze třetí, že vyhradit si čas pro sebe je špatné a ze čtvrté, že obětovat se občas pro druhé je špatné.
|
Přitom ty věty jednoduše říkají JEN to, že ten člověk má jeden
kvadrant, kterému se věnuje znatelně více než těm zbývajícím.
Neznamená to nutně, že je to špatně (díky Kájo za upozornění), že člověk je špatný nebo ten kvadrant je špatný. Prostě to tak jenom JE.
|
Dovoluji si tvrdit, že když máme určitou oblast oslabenou (zanedbáváme a přehlížíme ji), může to být příčina pocitu, že nám něco chybí, že nejsme šťastní, jak bychom být chtěli.
Takže teď tomu rozumíme a pojďme se podívat, k čemu nám to může být dobré.
Všichni jsme určitě tyto nálepky slyšeli.
Vnímáme některou z nich jako horší? Jsme na některou z nich citliví? Odsuzujeme takového člověka?
Pokud ano, tak asi proto, že s námi rezonuje, tzn. vyjadřuje to, co sami nemáme v rovnováze.
- Když přehlížíme oblast hojnosti, asi odsuzujeme lidi, kteří tuto oblast přeceňují.
- Když nemáme smysluplnou práci, asi nechápeme lidi, kteří to s ní "přehání"
- Když nemáme čas pro sebe, asi odsuzujeme ty, kteří na sebe myslí
- a když nemáme v pořádku vztahy, ... doplňte sami.
U lidí, kteří mají výraznou disharmonii v kvadrantech, to vidíme zřetelně a dáváme jim tyto různé nálepky.
Protože je naše "civilizovaná"společnost navyklá hodnotit, porovnávat, třídit a tak rádi vytváříme žebříčky čehokoliv (top 10, 3 nej, ...), tak je tady riziko, že sklouzneme k vyvyšování jednoho kvadrantu nad ostatní.
(Workaholika budeme přesvědčovat, že ne práce, ale vztahy jsou to hlavní, k čemu se má v životě upínat. Někdo jiný bude doporučovat hlavně čas pro sebe a jiný zase třeba hojnost.)
A na to chci upozornit. Nebojujme o kvadranty, jak říká název tohoto článku. Nepřesvědčujme nikoho ani sami sebe, že některý kvadrant je lepší než druhý, že je důležitější než jiný nebo dokonce jediný důležitý. Ano, na individuální rovině můžeme každý z nás v určitou dobu cítit jistou preferenci, ale něco jako univerzální pořadí důležitosti těchto kvadrantů neexistuje a nemá smysl. Povznesme se nad "morálku", která nám nutí si myslet něco jiného.
Nevýchova i ve školách?
Peter Gray o tom píše. Domorodé národy, které ctí plně svobodu svých dětí, nemají něco jako my, tedy řízené vzdělávání dětí se stanovami a školním řádem. Děti se přirozeně naučí vše, co potřebují, odkoukají to od dospělých, mají čas a prostor na pokusy, hry a celé dny po celé své dětství si dělají jen to, co je baví. Domorodci ví, že je to nejefektivnější způsob, jak vzdělávání zajistit. Nezasahovat do něj a nepřekážet mu. Děje se přirozeně a taktéž to děti přirozeně baví a naplňuje. Když do toho nezasahujeme.
Důkazů k tomuto tvrzení nalezneme u autora více, mně stačí pozorovat své děti. Nikdy jsem si nevšiml, že bych je musel učit chodit a že by je to nebavilo. Že bych je učil, jak se naučit rodný jazyk a šel bych na to přes gramatiku (jak se ještě dnes vyučují cizí jazyky na školách) a že by je nebavilo s námi komunikovat. Prostě to tak je.
Vyvrací to v našich krajích většinový názor, že děti by se nic pořádného bez školy nenaučily. FUJ. Stejně jako názor, že by nikdo nepracoval, kdybychom dostávali Základní příjem. Obojí přece není založeno na pravdě.
Souvisí to s celkovým přístupem k dětem. Spousta z našich rodičů žila v přesvědčení, že děti toho od nás spoustu potřebují: Musíme je naučit mezím, vychovat, naučit poslouchat, vzdělávat, zapojovat do dospěláckých prací, atd atd. A jsou to zkrátka JEN děti a musí se od nás všemu naučit. Tomu, jak funguje náš svět, aby mohly převzít naše role a dál jako přes kopírák opakovat všechny chyby, které naše společnost denodenně dělá?
Všiml jsem si toho pohledu u některých dospěláků již v raném dětství a samozřejmě jsem tehdy s názorem o rovnosti dítěte a dospěláka, který byl založen na mém niterném cítění, neuspěl. Neměl jsem pravdu, neboť jsem byl tehdy "nerozumným" dítětem. :)
Víme, že je načase kompletně zrevidovat náš pohled na vzdělávání jako celek. Cením si aktivit jako byla akce Česko mluví o vzdělání, která si kladla za cíl zjistit, co vlastně od vzdělávání ve školách jako společnost nyní v jednadvacátém století očekáváme a chceme. Jaké jsou cíle vzdělávání, jak chceme hodnotit děti, co chceme po učitelích atd. Základní otázky, které určují další směřování této oblasti.
Tak jsme ovlivnění zažitým školským systémem, že u dětí našich známých nás více zajímá, do které třídy chodí či kolik let mají do maturity, než co je baví a je jejich vášní. Kdy nastupuje do první třídy a nezajímáme se, proč do té školy chodit nechce a jak změnit školský systém tak, aby jej to bavilo.
Po dnešní návštěvě u známých, kde čtyři z nich jsou učitelé, mi znovu došlo, že vše je o konkrétních lidech. Já si dnes učitele představuji spíše jako jakéhosi manažera třídy, tj, místo toho, aby uměl jenom fakta o probíraném tématu (a upřímně velmi často to tak je!), měl by hlavně umět pracovat s dětmi, s jejich potenciálem s ohledem na jejich vlastnosti, povahu, schopnosti a možnosti.
Učitelé jsou lidi, s nimiž děti tráví x hodin denně a mají na ně velký vliv. To, co vidí a zažívají ve třídě si v sobě ukládají a chovají se tak v dospělosti. Špatných vzorců, které jsme se my ve školách naučili, je spoustu. Hodiny, měsíce a roky svého nejkrásnějšího dětství jsme seděli na tvrdých lavicích, naučili se neremcat, nehledět na své pocity, nezajímat se o svůj vztah k učivu, ale jen papouškovat to, co chtěl po nás učitel, abychom ...(školu udělali, nebyli jsme před kolektivem zesměšněni učitelem, nekritizovali nás rodiče kvůli známkám atd atd.).
Prezentovat vlastní názor jsme se tak pokusili jen jednou, ti odvážnější možná dvakrát, než nám spolužáci nebo učitel dali najevo, že vztah učitele a žáka je vše jen ne rovnoprávný. Odnaučili jsme se to proto dělat a v dospělosti koktáme a neumíme si mnohdy ani říct, zda chceme kávu nebo čaj.
Slouží ještě naší společnosti takový školský systém, nebo my sloužíme jemu?
Pokud budeme chtít popsat ideálního učitele, mohli bychom popsat celou stránku. A možná to není tak složité. Život nemá být složitý.
Možná by pro začátek nebo i celkově stačilo, kdyby se vztah učitele a žáka změnil z: "Budeš mě poslouchat" na "Jako s kamarádem".
Co to znamená ve vztahu rodič - dítě vysvětluje Katka Králová v projektu Nevýchova a podle mě se to dá krásně aplikovat i na vztah učitel - žák.
Podle mě by tedy učitelé, stejně jako podle Katky rodiče, měli děti:
Těchto tzv. pět sloves Nevýchovy v sobě zahrnuje všechno ostatní. Znamená to maximálně rozvíjet potenciál v dítěti dřímající, s ohledem na jeho silné stránky a talenty a to způsobem, který bude pro dítě i učitele společnou hrou a příjemným zážitkem. Naplní se tak i vize pana Komenského "Škola hrou".
Místo hledání způsobu, JAK to prakticky ve vyučování a školách udělat, aby... to děti bavilo, aby se sdružovaly do týmů, aby byly zodpovědné, aby byly aktivní atd. bychom mohli použít opět nástroj Katky, který nazývá "popiš a pozvi".
Přizvěme je ke společné diskuzi děti. Zeptejme se jich, jak to udělat, aby je škola bavila, aby jim připadala přínosná, aby se realizovali a naplňovalo je to. Nevytvářejme si falešné domněnky o našich dětech. Dejme jim tu důvěru a společně si v životě hrejme.
Ano, odnaučili jsme se důvěřovat životu, potažmo našim dětem. Pojďme se to tedy znovu naučit.
A to i třeba cestou Intuitivní pedagogiky, která lze už i v ČR studovat.
Důkazů k tomuto tvrzení nalezneme u autora více, mně stačí pozorovat své děti. Nikdy jsem si nevšiml, že bych je musel učit chodit a že by je to nebavilo. Že bych je učil, jak se naučit rodný jazyk a šel bych na to přes gramatiku (jak se ještě dnes vyučují cizí jazyky na školách) a že by je nebavilo s námi komunikovat. Prostě to tak je.
Vyvrací to v našich krajích většinový názor, že děti by se nic pořádného bez školy nenaučily. FUJ. Stejně jako názor, že by nikdo nepracoval, kdybychom dostávali Základní příjem. Obojí přece není založeno na pravdě.
Souvisí to s celkovým přístupem k dětem. Spousta z našich rodičů žila v přesvědčení, že děti toho od nás spoustu potřebují: Musíme je naučit mezím, vychovat, naučit poslouchat, vzdělávat, zapojovat do dospěláckých prací, atd atd. A jsou to zkrátka JEN děti a musí se od nás všemu naučit. Tomu, jak funguje náš svět, aby mohly převzít naše role a dál jako přes kopírák opakovat všechny chyby, které naše společnost denodenně dělá?
Všiml jsem si toho pohledu u některých dospěláků již v raném dětství a samozřejmě jsem tehdy s názorem o rovnosti dítěte a dospěláka, který byl založen na mém niterném cítění, neuspěl. Neměl jsem pravdu, neboť jsem byl tehdy "nerozumným" dítětem. :)
Víme, že je načase kompletně zrevidovat náš pohled na vzdělávání jako celek. Cením si aktivit jako byla akce Česko mluví o vzdělání, která si kladla za cíl zjistit, co vlastně od vzdělávání ve školách jako společnost nyní v jednadvacátém století očekáváme a chceme. Jaké jsou cíle vzdělávání, jak chceme hodnotit děti, co chceme po učitelích atd. Základní otázky, které určují další směřování této oblasti.
Tak jsme ovlivnění zažitým školským systémem, že u dětí našich známých nás více zajímá, do které třídy chodí či kolik let mají do maturity, než co je baví a je jejich vášní. Kdy nastupuje do první třídy a nezajímáme se, proč do té školy chodit nechce a jak změnit školský systém tak, aby jej to bavilo.
Po dnešní návštěvě u známých, kde čtyři z nich jsou učitelé, mi znovu došlo, že vše je o konkrétních lidech. Já si dnes učitele představuji spíše jako jakéhosi manažera třídy, tj, místo toho, aby uměl jenom fakta o probíraném tématu (a upřímně velmi často to tak je!), měl by hlavně umět pracovat s dětmi, s jejich potenciálem s ohledem na jejich vlastnosti, povahu, schopnosti a možnosti.
Učitelé jsou lidi, s nimiž děti tráví x hodin denně a mají na ně velký vliv. To, co vidí a zažívají ve třídě si v sobě ukládají a chovají se tak v dospělosti. Špatných vzorců, které jsme se my ve školách naučili, je spoustu. Hodiny, měsíce a roky svého nejkrásnějšího dětství jsme seděli na tvrdých lavicích, naučili se neremcat, nehledět na své pocity, nezajímat se o svůj vztah k učivu, ale jen papouškovat to, co chtěl po nás učitel, abychom ...(školu udělali, nebyli jsme před kolektivem zesměšněni učitelem, nekritizovali nás rodiče kvůli známkám atd atd.).
Prezentovat vlastní názor jsme se tak pokusili jen jednou, ti odvážnější možná dvakrát, než nám spolužáci nebo učitel dali najevo, že vztah učitele a žáka je vše jen ne rovnoprávný. Odnaučili jsme se to proto dělat a v dospělosti koktáme a neumíme si mnohdy ani říct, zda chceme kávu nebo čaj.
Slouží ještě naší společnosti takový školský systém, nebo my sloužíme jemu?
Pokud budeme chtít popsat ideálního učitele, mohli bychom popsat celou stránku. A možná to není tak složité. Život nemá být složitý.
Možná by pro začátek nebo i celkově stačilo, kdyby se vztah učitele a žáka změnil z: "Budeš mě poslouchat" na "Jako s kamarádem".
Co to znamená ve vztahu rodič - dítě vysvětluje Katka Králová v projektu Nevýchova a podle mě se to dá krásně aplikovat i na vztah učitel - žák.
Podle mě by tedy učitelé, stejně jako podle Katky rodiče, měli děti:
MILOVAT,
INSPIROVAT VLASTNÍM ŽIVOTEM,
DŮVĚŘOVAT JIM,
NEPŘEKÁŽET JIM,
SPOLEČNĚ SI UČENÍ UŽÍVAT.
Těchto tzv. pět sloves Nevýchovy v sobě zahrnuje všechno ostatní. Znamená to maximálně rozvíjet potenciál v dítěti dřímající, s ohledem na jeho silné stránky a talenty a to způsobem, který bude pro dítě i učitele společnou hrou a příjemným zážitkem. Naplní se tak i vize pana Komenského "Škola hrou".
Místo hledání způsobu, JAK to prakticky ve vyučování a školách udělat, aby... to děti bavilo, aby se sdružovaly do týmů, aby byly zodpovědné, aby byly aktivní atd. bychom mohli použít opět nástroj Katky, který nazývá "popiš a pozvi".
Přizvěme je ke společné diskuzi děti. Zeptejme se jich, jak to udělat, aby je škola bavila, aby jim připadala přínosná, aby se realizovali a naplňovalo je to. Nevytvářejme si falešné domněnky o našich dětech. Dejme jim tu důvěru a společně si v životě hrejme.
Ano, odnaučili jsme se důvěřovat životu, potažmo našim dětem. Pojďme se to tedy znovu naučit.
A to i třeba cestou Intuitivní pedagogiky, která lze už i v ČR studovat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
-
Přátelé, k ničemu vás nepoňoukám, ale podívejte se na Partičku v televizi, i když už třeba běžně televizi nesledujete, tak jako já. ...
-
Jdeme rovnou na to, takže si teď přečtěte čtyři věty, které můžeme občas slyšet. A) "Zajímá se jen o peníze, jede přes mrtvoly....
-
Celý život jsem se díval na svět svýma očima a pozoroval život kolem mě. Oči jsem vnímal jako něco, čím vidím ten svět kolem. Upřímně, ne ...