Dobří a špatní lidé? Dobré a špatné názory?

Neseme si to ve (nevědomě) svých programech – to dělení všeho, co k nám přichází.
To souzení. Soudíme každou naši i cizí myšlenku, cokoli, co někdo sděluje, napíš či řekne. Hned si to vysvětlujeme, zařazujeme, hodnotíme, vymezujeme se vůči tomu.

ROZdělujeme, jak UMíme. Na správně a špatně. Všechno a všechny. Umíme, respektive náš mozek to umí perfektně, trénovali jsme to celé dětství v rodinách i ve škole a neseme si to z minulých x generací.  

Potřebujeme přece vědět, co je dobře a co je špatně, abychom si převzali ty dobré názory, chovali se dobře, a stali se z nás dobří lidé, protože špatné lidi nemá nikdo rád. Museli jsme přistoupit na tuto hru už jako malí, protože jinak jsme lásku  a uznání nedostali, nebo jtoho dostali méně.

No a když nějaká myšlenka je dobrá a jiná špatná, tak pak i člověk, který říká špatné myšlenky je špatný a naopak. Nebo ne? Jak je to jednoduché. Podle toho, jaké má kdo názory, je dobrý nebo špatný. Budu se na něj usmívat, nebo s ním naopak nebudu mluvit, aby si náhodou někdo nemyslel, že jsem špatný taky. Zní to logicky.

Celý dosavadní život jsem to praktikoval a velmi se mi to „osvědčilo“, proto mám teď díky tomu tak málo přátel. Kdykoli jsem zjistil, že má někdo třeba jedinou myšlenku, kterou jsem měl v kategorii „špatně“, označil jsem si jej, že je špatný a dal od něj ruce pryč. Aby mě nenakazil. Aby si někdo (hlavně z příbuzných a známých) nedej Bože nepomyslel, že mám stejně špatné názory. To by mě odsoudil. To bych klesl v očích druhých. A to jsem nechtěl. A hlavně bych klesl v očích svých.
Umíte si představit, jak je těžké najít někoho, kdo nemá ani jednu z takových „nakažených“ myšlenek?

Podnikat?

A umíte si představit, jak je pak těžké být třeba podnikatel, když máte i slovo „podnikat“ v kategorii špatných slov? Takový program jsem odpozoroval od lidí, kteří mi v dětství říkali, že já jsem dobrý a dávali mi lásku. Přijal jsem tedy jejich pohled a podnikání by mě ani ve snu nenapadlo. Mno, nevadilo mi to. Zúžil se sice okruh lidí, se kterými bych mohl kamarádit, ale to mi nevadilo, stejně tam skoro nikdo nebyl.

V okruhu špatných slov mám dále slova: prodávat, nabízet, reklama, propagovat, byznys, kšeft, multilevel, obchodník,

K podnikání mě v nedávné době přivedl neokortex. Prodral se skrze to bahno programů a vystavil mi cedulku: Jdi do toho, chop se svého života. Jsi jeho tvůrce. Dal mi nadšení, že je to cesta pro mě.

Neokortex mi říká: buď úspěšný, buď svůj, žij v proudu života

Plazí a emoční mozek mi říká:  ty chceš podnikat = okrádat druhé, chceš na druhých vydělávat, druzí tě zavrhnou (stejně jako za to zavrhuješ sebe ty sám).

Jak pak mohu být sám podnikatel, když sám sebe za to nenávidím? Chci být úspěšný, ale mozek, který má dominantní vliv, mi říká, že je to špatné. Je to podvědomí, proto si bláhově myslím, že to jsou moje názory a sám sebe nezradím. Proto jim věřím.

Jak pak mohu mít integritu, jak mi pak může někdo věřit, když se hádají části mého mozku? Výsledky mi ukázaly, že to opravdu nejde. Je třeba se změnit uvnitř, mít stejná přesvědčení, jako lidé, kteří výborné výsledky a úspěch mají.
Moc jsem chtěl být úspěšný taky, ale nedovolil jsem si tu vnitřní proměnu.
Proč? Protože jsem tam měl jedno přesvědčení, kterému jsem naletěl a uvěřil, totiž: že bych udělal něco špatného. A to jsem samozřejmě nechtěl. Byl to tzv. "pojistný" program, jak jsem si jej následně pojmenoval. Zajišťuje, abych neopustil svět ostatních programů. Byl vskutku dobrý, uspěl.

Je na čase opustit dělení na dobré a špatné.

Zaprvé nelze ani říci, co dobré nebo špatné je a každý to má jinak. V různých oblastech jsme si na to již zvykli. Říkáme třeba: všechno zlé je k něčemu dobré. Sice tam jsou stále slova zlo a dobro, ale už tím říkáme, že mezi tím nelze dělat hranici, že to nelze oddělovat, že to je jedno a totéž. Že je to jen o úhlu pohledu.
Nebo řečeno moderním výrazem – je to jen o programech a nastaveních, která jsme přijali. Je to jen o kruhu přesvědčení, kterým proséváme realitu a přijímáme nebo si blokujeme životní proud. 

Tím, že si dovolíme přijímat jen to, co spadá do našeho přesvědčení, tím si vybíráme, co si pustíme k tělu a do života.

Blokujeme si tak lásku, příležitosti, vztahy, peníze, práci, události, zážitky, dovednosti, radost, dary. Je to až neuvěřitelné, co všechno si umíme odpírat.

Říkáme např.:  to si nezasloužím, až někdy (jak říká Jiří Čmolík z Innerwinner – „ažpaky“, až bude vhodná chvíle, až začne někdo jiný), nebo naopak: už je pozdě, nemá to cenu, je to zbytečné, nikdo to neocení, takový já nejsem, jak by na mě koukali, tohle dělat nebudu – tak hluboko neklesnu, nebo naopak tohle bych nedokázal, na to nejsem dost dobrý, dost chytrý, dost zkušený, dost atraktivní, dost bohatý, dost upovídaný, dost charismatický, dost zajímavý, ... prostě DOST dobrý.

Uf. Kdo jste dočetli až sem – smekám.

  

Čekání na souhlas, prokrastinace a další návyky vychází z programu nejsme dost dobří.

Neřešil jsem dříve své názory na podnikání, nevadily mi, než jsem se stal jedním z nich. Fyzicky.

Můj neokortex, mozek, který hýří vizemi, byl v pohodě a chtěl žít aktivní život. Ale plazí a emoční mozek mi to nedovolil. Musel tak činit. Emoční mozek jede podle programů. Cokoli si tam naprogramujeme za 21 dní, tak se tím pak neomylně řídí. Proto návyky trvají 21 dní. Proto Oshovy meditace trvají 21 dní. To je doba, kterou se ukládají, nebo přepisují či mažou programy.

A mít čistou hlavu – tedy mít jen ty programy, které chceme – je zcela zásadní.

Jak říká Jirka, svobodná vůle (svoboda rozhodnout se vědomě v daném okamžiku) neexistuje. O naší reakci v kterékoliv situaci rozhoduje emoční mozek a vědomí se o tom dozví až s několikavteřinovým zpožděním.   

Takže život nám řídí mozek (počítač), který jede podle programů, které tam jsou. Nesoudí je, nehodnotí. Vykonává je precizně a stále dokola. Motáme se v kruhu.

Nezměníme jen se tím, že se k něčemu odhodláme, že se něčím nadchneme, že máme nějakou vizi.

Jirka říká, že je třeba zapojit svatou trojici – mozek + srdce + tělo – a přenastavit programy v mozku. Všechny elementy jsou rovnocenné, nezáleží, kterým začneme.

Jakoukoliv transformační technikou, která zapojuje všechny tři elementy.

Firewalking, EFT, neurorestart, či jakýmkoliv jiným způsobem.

Samotné informace k transformaci nestačí. 95% studentek na zdravotnické škole kouří, přestože mají informace o jeho škodlivosti. Stejně tak novoroční předsevzetí, snaha zhubnout, atd, začíná a končí elánem. Pokud v tom není srdce a tělo a doba 21 dnů na vytvoření návyku (viz Pavel Říha a škola návyku), tak to nemá ve většině případů šanci na úspěch.

Se srdcem a pohybem tak logicky souvisí i další nám přirozená věc – učení.
Učení během pohybu versus učení v lavicích. Peter Živý, Michal Hanuš, Tomáš Hajzler a jiní. Ale o tom zas někdy příště.

Kdy se to zlomilo?

Přišlo mi to jako probuzení se z dlouhého spánku. Tomáš Hajzler mluví o svobodě v práci, o tom,  že je přirozené a správné dělat to, co nás baví a tím se živit. Vytvářet si práci místo, abychom ji hledali. Dává to smysl? Nezní to příliš utopicky?
Lidská mysl funguje tak, že když něco probíhá dlouho, bereme to jako normální. Když je normální chodit do školy, je logické, že až vystudujeme, je třeba taky někam chodit, ale hlavně vydělávat ty peníze. Takže musíme rychle najít někoho, kdo nám bude za práci platit, i kdyby to mělo znamenat, že se vzdáme svobody, nebo svých snů. Holt jsme dospělí, takže konec zábavy, jdeme vydělávat, musíme přece uživit rodinu
Uf.
Vzpomínám si, že když jsem ještě "nemusel" vydělávat peníze, tak jsem byl svobodný. Dělal jsem většinu času to, co mě bavilo. Chodil jsem na školu, která mě bavila, modeloval jsem si v CADu a hrál s počítačem, což mě bavilo a s oblíbenými předměty jsem pomáhal spolužákům, což mě taky bavilo. A protože jsem v tom byl dobrý, dostával jsem za to zaplaceno (stipendium). Nic mi nechybělo. Těch věcí, co mě nebavily, bylo minimum. Škola mi platila za to, že jsem byl dobrý. Nestudoval jsem pro penízy, ty přišly samy.

Ale pak škola skončila. Čas hraní vystřídá čas práce. Já si práci nehledal, protože během školy jsem měl uzavřenou dohodu s jednou nástrojárnou, že tam nastoupím. Měla to být práce, jaká mě dosud bavila. V CADu. Byl jsem do toho zapálený. Práce mě docela i bavila, ale...

Nějak mě přestávalo mě bavit to prostředí. Ten způsob chování.
Dovolovat se o dovolenou, neustále pracovat, neztrácet čas mluvením s kolegy, nesmět mluvit mezi sebou o platu, o politice atd. Chovat se jako nesvobodní a hrát tuto hru. Hrát si na to, že to tak "vyžaduje" doba, že to je normální a ... nekecej a makej. Zvyšuj produktivitu, buď maximálně efektivní, vzdělávej se, aby tě někdo zaměstnal. Abys nebyl nezaměstnaný, což je odpad společnosti.

Kde je přátelská atmosféra?
Kam se vytratil pocit svobody, který nás naučila škola?
Proč se všichni chovají, jakoby byli ve vězení s dozorcem?
Proč jsme se naučili "škemrat" o peníze a udělat pro ně cokoli?
Proč jsme si vytvořili systém dobrovolného vykořisťování?

Stali jsme se dobrovolnými otroky peněz. Naučili jsme se bát stavu bez peněz. Naučili jsme se bát, že se neuživíme. Naučili jsme se bát, že se neuživíme, když nebudeme poslouchat autority a nadřízené.

Vzpomínám si na dobu, kdy mě napadlo: Proč lidé nedělají, co je baví? Jak to udělat, aby lidé mohli dělat, co je baví. Napadla mě myšlenka výměn zaměstnání. Prostě mi to nedávalo smysl, abychom dobrovolně otročili a nedělali, co nás baví.

Díky Tomáši, žes mě znovu přivedl na myšlenku, že tato cesta je správná.
Ano cesty jsou minimálně dvě.
Buď si práci vytvořit sám a najít způsob, jak být užitečný druhým, dělat co nás baví a dostat za to zaplaceno.
Nebo zaměstnání transformovat tak, abychom tam dělali, co nás baví, v přátelské, důvěryplné atmosféře. Průhledné, jasné, férové. Učme se od firem, kde svoboda a radost z práce jsou základními hodnotami, na kterých firma staví a prosperuje!

Zní vám to logicky? Mně ano!

Stavme na tom, co máme a co jsme.

Nyní už víme po všech těch filmech Tajemství, Klíčích k úspěchu atd, že to, co působí jako magnet v našich životech nejsou myšlenky, přání a vize, ale náš vnitřní pocit. Tedy ne rozum, ale srdce. Je několikanásobně silnější ve své přitažlivosti.
Ukazují to nejnovější výzkumy mozku a těla na magnetické rezonanci, říká nám to bible, a svědčí o tom všechny pohádky. Proč vysvobodí princeznu vždy ten poslední, nejmladší jeliman? Proč ne ti silní, bystří, sebevědomí a rozumem hnaní bratři?

Když žijeme dle srdce, v přítomnosti a klidu, vše je jednoduché, všeho je dost, žijeme. Není třeba tam strkat rozum.
A ruku v ruce s tím, jak dnes získává magnetismus navrch nad elektřinou (volná energie, objevy p.Kesheho, magnetické motory,..), se v těchto časech dere srdce na povrch a získává nad rozumem převahu.

Žijeme teď v době, kdy se spousta věcí překlápí. Věci a jevy, které jsme si mysleli, že známe, mají najednou nový, hlubší smysl. Koukáme na ně jinak.

Objevují se mimořádné vlastnosti vody (M. Emoto), měníme svůj přístup k výchově dětí, ke vzdělání, k práci. Objevují se nové druhy energií a více se pracuje s magnetismem než s elektřinou. Je to analogické i v duchovní rovině. Klesá význam mozku (elektřina) a roste význam a vliv srdce (magnetismu). To je změna, která charakterizuje tuto převratnou dobu. Ano věci a významy se převrací.

Mně se jedno z takových překlopení nedávno stalo u na první pohled jasné věty:  "Važ si toho, co jsi, buď spokojený s tím, co máš."
Ta věta mi byla celá desetiletí naprosto jasná. Znamená přece rezignaci. Je to věta, kterou když někdo říká, tak tím myslí: neusiluj o nic, nesnaž se mít víc, to, co máš ti musí stačit, nauč se spokojit se s málem. Mít víc je zbytečné, atd. Znělo mi to jako výmluva pro nicnedělání, abych nezáviděl úspěšným. Ano, celou tu dobu jsem to tak viděl a proto jsem tu větu neměl rád. Vnímal jsem to tak, že nemám chtít hojnost! 

A najednou mi to docvaklo. Pořád stejná věta, ale naprosto jiné pochopení.
Ta věta není o rezignaci, ale o hluboké moudrosti
Znamená: zklidni se a přestaň toužit. Buď si vědom, že bohatý (celkově) jsi vždy byl a jsi v každém okamžiku. Když si dovolíš to tak cítit. Buď rád, že jsi jaký jsi a raduj se z toho. Znamená to, že hojnost máš a budeš mít vždy! Zcela opačné pochopení.

Jak se z věty, kterou jsem neměl rád stala moudrost? Právě jen tím překlopením polarity pohledu.
Já dosud myslel, že to je něco špatného. Nyní chápu, že to je naopak správná cesta.

Touha přece vychází z pocitu nedostatku, který tak dál přetrvává. Naopak uvědomění si, že mám všechno už teď a vždy jsem měl vnáší do duše klid a řád, otevření srdce a naslouchání intuici.

Život je o cestě. Určitě mi k tomu uvědomění pomohl Vladimír Vymětal s revolučním experimentem, Tomáš Hajzler s hledáním důlku, pomohli mi k tomu další, kteří zdůrazňují odtrhnout se od myšlenek (Naomi Aldort), být sám, najít sám sebe, zklidnit se, objevit svoji vášeň (Mark Dzirasa) a vyrůst ze svých kořenů.
Važ si toho, co jsi a co máš a buď s tím spokojen je PRAVDA.

Musím říci, nebo spíš nemusím, ale chci, že když poslední dobou žiji tuto pravdu, je mi mnohonásobně krásněji. Dokážu si užívat každou chvilku, nevidím to, co nemám, ale to, co mám. Beru všechny lidi jako své blízké, opustil mě strach. To je to nejsilnější poznání. Opustil mě strach. Cítím velkou důvěru, že všechno je správně a že nemusím usilovat o něco, abych ...

Všechnu radost nosím v sobě, nemusím ji nikde hledat.
A o radost jde. O nic jiného. Štěstí je radost. Vychází z nitra.
Přeji nám všem, abychom žili svým nitrem. Je to stejný klid, který na mě působil z mé babičky v Zašové, dal by se nazvat "božský, smířený klid". Harmonie.